Leprous téměř pravidelně hezky dodržují dvouletý odstup od vydávání desek, ani tentokrát tomu není jinak, „The Congregation“ je přímý následník vynikajícího „Coal“. Leprous jsou dnes už v postavení prog metalových hvězd a z přezdívky „Ihsahnovi děti“ již vyrostli. Nové album je – dospělé. Ne, že by už nebyli Norové hraví a takřka šílení, ale vše je podstoupeno celku a semknutosti alba. „The Congregation“ postrádá pestrost „Bilateral“, pokračuje cestou, kterou nastolilo „Coal“, ale na rozdíl od něj neobsahuje už žádný výstřelek, jako byl „Contaminate me“. Také Ihsahna už tu nenajdete.
„The Congregation“ je sevřená a promyšlená deska, ze které jsou znát načerpané zkušenosti a sebevědomí. A i když není tak pestrá a bláznivá jako minulé počiny, nápady jí nechybějí.
Leprous hodně stavějí na kontrastu klidných slok, které hladí a kapelu staví do role příjemně poslouchatelné kapely, přičemž vše pak rozbíjí mohutné refrény, ve kterých se probudí vynalézavé kytary, bicí a zpěvák Einar ze sebe vydává vše. Krásnou ukázkou je již úvodní „The Prize“, ve které na vás dýchne temná melancholie a v refrénu se naopak kytary až mathcoreově rozbouří. Takových momentů je na albu celá řada, přičemž si Leprous drží po celou dobu zvláštní a konstantní atmosféru. Kapela také dost zapracovala na zvuku. Ten je spíš rockový než metalový a hlavně krásně čitelný a živočišný. O mix se navíc postaral mistr svého oboru Jens Bogren.
Leprous se povětšinou drží u hranice šesti či sedmi minut a tohle jim, zdá se, vyhovuje. Dokáží se skladbami velké věci, kdy budují atmosféru či náladu, aby ji pak rozbili nějakou změnou nebo gradací. Příkladem budiž „Rewind“ kde se dočkáte i pořádně tvrdých momentů a Einar zkusil, jak mu jde blackový vokál.
Hodně komentovanou věcí u Leprous je jejich zpěvák. Jedni tvrdí, že je výtečný, jiní, že Leprous jsou výborní hudebně, ale pěvecky se nedají poslouchat. Einar má zvláštní projev. Zpívá dost vysoko, někdy až příliš a proto chápu, že pro někoho jsou jeho fistule až moc velký oříšek. Já osobně jsem z jeho projevu nadšený. Je to poznávací znamení kapely a především – dokáže předat emoce. Ale mám dobrou zprávu pro ty, kterým na „Coal“ vadilo příliš toho „aaa-aaa-aaa“. Toho na „The Congregation“ ubylo.
První třetina alba je prostě skvělá, pak přichází prostřední část s kratšími skladbami, a i když nejsou vůbec zlé, přesto se mi zdají nejslabším článkem nového materiálu a chvilku se tak dostavuje pocit nudy. Ale fakt jen na chvilku. Třetí třetina je opět ve znamení delších kusů a zde opět Leprous rozehrávají velké divadlo plné avantgardy, progrese a melancholie. „Slave“, „Moon“, „Down“ (ta je srdcervoucí) a „Lower“ (drtivý), to jsou jména závěrečných skladeb a co kus, to perfektní píseň. Leprous vědí, co hrají a dělají to s velkým přehledem. A ten čich na kvalitní melodie! Nejvíc se mi však líbí paradoxně až bonus v podobě „Pixel“.
Skvělá skladba navíc s poměrně rychlým refrénem. Bylo by fajn, kdyby rychlejších písní bylo u Leprous více.
„The Congregation“ toho nabízí hodně a je albem, ke kterému se člověk rád vrací. Emoce, melodie, takřka hudební orgie, atmosféra. Na téhle desce je vše. Nebýt slabší prostřední části a třeba i nějaké rychlejší skladby navíc, bylo by to na absolutorium. Těším se na další desky „Ihsahnových dětí“, které vyrostly a osamostatnily se. Jejich táta musí být patřičně hrdý.
|
