Přestože comeback Trixter před třemi lety s albem „New Audio Machine“ nebyl komerčně kdovíjak velký šlágr, hudebně se o žádný propadák nejednalo. Deska tehdy přinesla sbírku sympatického materiálu, který mohl vzniknout v roce 2012, stejně tak jako v roce 1990. Ovšem měla nesporný klad v tom, že Trixter uvedla zpět na scénu a ti se svým novým hitem (hitem samozřejmě ve svých podmínkách) „Tattoos & Misery“ vyrazili po boku kapel typu Warrant, L.A. Guns, Firehouse, Great White, Slaughter a dalších na společná turné, aby na nich zjistili, že přece jen jejich hudba má něco do sebe.
Trixter sami sebe chtěli na úsvitu své kariéry prezentovat jako takové nástupce Poison. Ovšem ani ve svých začátcích to nebyla ta hihňavá partička, jako pensylvánští hoši, a neměli v zásobě tolik, dá se říct, až bubblegumových popěvků typu „I Want Action“ nebo „Talk Dirty To Me“. Svůj debut vydali v roce 1990, tedy ve stejnou dobu jako Poison své „Flesh & Blood“, což byla oproti „Trixter“ mnohem dospělejší muzika. Poison pak prodělávali vývoj, Trixter zůstali na místě. V podstatě dodnes. Protože stejně jako předchozí album „New Audio Machine“ zní i „Human Era“ jako z minulého století.
Ale přece jen pár rozdílů mezi novinkou a tři roky starou deskou tady je. Na novince je totiž jasně slyšet, jak Trixter prospělo opětovné sloučení a následné koncertování. Předchozí album totiž místy znělo trochu „přes závit“, ne všechno tam sedělo, tak jak by mělo, přestože lehce nadprůměrná nahrávka to byla, to ne, že ne. Na „Human Era“ všechno ale působí nenuceně, stejně jako v dobách, kdy nahrávali svůj debut a bylo jim lehce přes dvacet.
I novinka má samozřejmě své mouchy, protože když slyšíte toporný refrén v úvodní „Rockin´ To The Edge Of The Night“ (opravdu neotřelý název k pohledání…), jasně víte, proč právě ti Poison měli vždy nad touhle partičkou navrch. Deska se sice rozjíždí trochu se skřípěním, když „Crash The Party“ je další opravdu tuctová rockovka, kterých už člověk slyšel stovky a dávno už neví, ani kdo je hrál. Ovšem nejpozději od páté „Every Seconds Counts“ kapela působí jako politá živá vodou a předkládá jednu výbornou věc za druhou. Tatam je neohrabanost úvodních skladeb, tady všechno krásně dýchá, je plné života a nabídne dokonce melodie, které byste možná od Trixter nečekali.
Ovšem co je nejdůležitější, věci jako „Midnight In Your Eyes“, „All Night Long“ nebo balada „Beats Me Up“ jsou hity jako hrom, kterým se z minulé desky může rovnat jen zmíněná „Tattoos & Misery“ a neblednou ani vedle někdejších milníků kapely typu „On In A Million“, „Surrender“ nebo „Road Of A Thousand Dreams“. S čímž se vlastně nabízí přímá konfrontace, protože poslední zmíněná skladba celou desku „Human Era“ uzavírá.
Byl to od Trixter troufalý pokus dát jeden ze svých největších hitů vedle nových skladeb. Pokus však vyšel „Road Of A Thousand Dreams“ vedle novinek zapadla skvěle a ani v nejmenším nevyčnívá jako jednoznačně nejsilnější kousek.
Trixter tedy překvapili. Čekal jsem od nich spíše další reminiscenci na osmdesátá léta, které jsem se sice v podstatě dočkal, ovšem s řadou vynikajících nápadů, o kterých jsem se ani neodvážil doufat, že bych od nich někdy slyšel. Navíc velice pozitivní zjištění je, že zpěvák Pete Loran zní ve svých plus minus padesáti letech stejně mladicky jako v pětadvaceti.
|
