Tak Kamelot jsou znovu tu s novým albem, což je samo o sobě v mém žebříčku událostí roku. Jedenáctá položka jejich diskografie je zároveň druhým počinem s „nováčkem“ za mikrofonem, což nám myslím dává dostatečný odstup, abychom účinkování švédského hasiče Tommyho Karevika zhodnotili. Dnes už je nad slunce jasné, jak moc se tahle výměna zpěváků povedla. Jakkoli skeptičtí byli fanoušci po odchodu Roye Khana (pochopitelně, sama jsem si myslela, že nahradit ho bude nad lidské síly), Tommy se v kapele usadil velmi pevně a lidé ho milují. Opravdu zaznamenávám z valné většiny jenom pozitivní reakce, a to i co se týče koncertů. Tommy se stal miláčkem publika a svou hlasovou kvalitou dal všem zapomenout na truchlení po „nenahraditelném“ Khanovi. Jak jsou na tom jeho hlasivky dokázal bezkonkurenčně už na „Silverthorn“ a s novinkou tedy zbývalo svou dobrou pozici potvrdit.
Anebo proč taky hned nevyložit všechny trumfy, žejo? „Haven“ v tom nejlepším smyslu slova dýchá minulostí, je ovšem ozdobeno vším, co kapela za tu dobu pochytila a okořeněno ještě špetkou nových přístupů k tvorbě. Konkrétně „Fallen Star“ a „Veil of Elysium“ jako by vypadly rovnou z alba „Epica“. Vedle toho máme zástupce modernějšího hávu. Zrovna před vydání alba jsem si posteskla, že je mi dost líto, že kapela opustila industriální feeling, ostrý zvuk a tíživou atmosféru z alba „Ghost Opera“ a jako bych byla vyslyšena, přesně toho se nám dostává v „Insomnia“, „Beautiful Apocalypse“ a především v mém bezkonkurenčním čísle jedna celé desky „Citizen Zero“. Á propos zvuk. Konečně! Takhle to má vypadat. Jásám, že se Kamelot zbavili té protivně uhlazené produkce, kterou trpěly předchozí dvě alba. „Haven“ se pyšní čistým, jiskřivým a živoucím zvukem a produkce vyzdvihuje detaily a jednotlivé nástroje, namísto aby všechno slévala dohromady. Přesně jak by to mělo u podobné hudby být.
Celek alba mě popravdě naprosto dostává při každém poslechu svou atmosférou a soudržností, ale jsou to samozřejmě jednotlivé skladby, které na tom celkovém dojmu mají největší podíl. Pro začátek: „Fallen Star“, „Insomnia“, „Veil of Elysium“ a „My Therapy“ jsou hity par excellence. Poslední jmenovaná se možná do téhle kategorie zařadí až s více poslechy, ale její nakažlivý refrén, vzletná melodie a vynikající text vás prostě nakonec dostanou. Máme tu také dvě balady „Under Grey Skies“ a „Here's to the Fall“, obě poklidné, křehké a procítěné, které dávají plně vyniknout jedinečnému emocionálnímu zabarvení Tommyho hlasu (psát, že jeho výkon na albu je celkově skvělý už je skoro nošení dříví do lesa). V „Under Grey Skies“ Tommymu pak zdatně sekunduje Charlotte Wessels z Delain.
Z koncepce alba vyčnívají „Liar Liar (Wasteland Monarchy)“ a „Revolution“, obě s hostující Alissou White-Gluz, které nesou možná nejagresivnější refrény, které kdy kapela představila a jsou výborným oživením závěru alba a krokem správným směrem – nemám na mysli v rámci celých desek, ale jako mírné žánrové vybočení, třeba namísto dlouhých orchestrálních skladeb, které mi ke Kamelot obecně moc nesedí. Tady se míří přímo na tepnu a funguje to výborně. Jak už jsem zmínila, „Citizen Zero“ mi svou mrazivou atmosférou a jedinečností vyrazila dech hned na první poslech a od té chvíle se můj názor na nejoblíbenější skladbu z alba nezměnil. Silně jí ovšem šlape na paty „My Therapy“, protože ten zatracený refrén nemůžu dostat z hlavy.
To nám tedy nechává jenom dvě plnohodnotné skladby, které mě nedonutily přímo skákat nadšením: „End of Innocence“ a „Beautiful Apocalypse“, které se v daném kontextu zdají pouze dobré. Na druhou stranu, strčte je na „Poetry for the Poisoned“ a budou tam vévodit.
Je to bez diskuze. Už nemůže být nejmenších pochyb, že Kamelot zvládli odchod Khana s nezvyklou lehkostí a nabrali formu, která je srovnatelná s obdobím mezi „Karma“ a „The Black Halo“. A nevykazují ani nejmenší známky vyčerpanosti. Tohle hudební „Útočiště“ mě naprosto dostalo a můj jediný problém s ním je, že se zatraceně špatně vypíná. Nedá se nic dělat, kdo umí, ten umí.
|