Lehce makabrózní obal dává tušit, že veselých popěvků se u Vintage Warlords nedočkáme. A taky že ne. Třískladbovému EP dominuje doom metal a temná atmosféra. Jedná se o první nahrávku této americké formace vedené Thomasem G Plaguehammerem, známého například z Abigail Williams. Ten se navíc postaral o všechny nástroje, za což tedy vyjadřuji veliký obdiv. O vokály se postaral Conor Byers.
Úvodní „Exodus Of Souls“ nabídne doom metal ve středním tempu, který nikam nespěchá a zároveň je nasáklý old school death metalem. Ono ten pojem „stará škola“ sedí na kapelu celkově. Nejvíc asi ve zvuku, který je archaický, přitom však čitelný a kytary mají tu správnou sílu. Hodně zvláštní je ale nazvučení vokálů. Zní jako zdálky a tak mám pocit, jako bych Vitage Warlords poslouchal někde v jeskyni. Je to skutečně zvláštní a neříkám, že špatné. Nahrávka tak získává ještě víc tajemnou atmosféru. Přesto se vkrádá myšlenka, že je úvodní kousek až moc dlouhý. A to jsem prosím zvyklý i na věci od mistrů ultra pomalých temp Shape Of Despair.
Druhá skladba „The Invisible Foe“ je o poznání pestřejší, než píseň úvodní. Změny tempa jsou příjemným zpestřením a hlavně již zmíněná atmosféra zde získává na ještě větší síle. Objevují se dokonce šikovně zakomponované sbory. Kytary zde mají pořádný groove a říz. Zpěvák Conor se také snaží, seč může, ale pro mne je spíš průměrným growlerem, který nenadchne. Závěr skladby obstará příjemně oživující kytarové sólo.
Třetí a poslední „From Orange To Grey“ potápí náladu opět více do doom metalového bahna, aby se však vzchopila a zrychlila do death metalového kvapíku. Zde už mne Conorův hlas ale vyloženě nebaví. Hudebně je skladba dobrá a svižná, na protřepání hlavy ideální, ale trvá to přes sedm minut a to je docela dost. Ne z hlediska žánru, ale z posluchačského pocitu.
Vintage Warlords na mě působí jako dobrá kapela (spíš projekt), ale i tohle relativně krátké EP napovědělo, že kdyby měli natočit regulérní desku, pak by měli něco změnit, protože v podobném duchu by například dvakrát tak dlouhé album bylo nudnou a zdlouhavou záležitostí. Rozhodně chválím za titulní „The Invisible Foe“, ta se opravdu povedla a ukázala možnou cestu. Další dvě písně jsou dobré, ale příliš natáhnuté. I když dávám průměrnou známku, přesto fanouškům death/doom metalu rozhodně Vintage Warlords doporučit mohu.
|
