Sobotní dopoledne patřilo domácím kapelám, podpořeným závanem z východu. Na hlavním pódiu jako první nastoupila česká dívčí čtveřice The Agony, následovaná pány Red‘s Cool z Ruska. Publikum ale bylo po včerejší pařbě unavené a většina fanoušků se spíše chystala na večerní hodiny a své oblíbence (dnes konečně přišli na řadu dlouho očekávaní Krokus a The Exploited). Tudíž návštěvníci festivalu tento čas vyplňovali spíše odpočinkem a občerstvením, nebo obchůzkou areálu. Odvážnější si během také jako již tradičně mohli vyzkoušet bungee jumping, ale k tomu spíše docházelo až během dne.

Míša:
Pražská psy-core kapela Dymytry je mezi českými fanoušky osvědčenou sázkou na jistotu a nejinak tomu bylo i tentokrát. Publikum před pódiem značně nabobtnalo a přesto, že vystoupení po technické stránce nedosahovalo úplně kvalit, kterých je tato kapela schopná dosáhnout, vystoupení si maskovaní hudebníci na festivalu dokázali najít svůj dav. Areálem zněly za hlasitého potlesku oblíbené songy „Media“ nebo „Z Pekla“ a zpěvák Protheus zvládal rozproudit publikum energickým povzbuzováním.

Veronika:
„We are Avatar and we just stole the show!“ – jak přesné. Švédská heavy, melodic-black, death… žánrově těžko vymezitelná formace u nás konečně dostala prostor na to ukázat českému publiku své umění. A že je o co stát. Zpěvák Johannes Eckeström je výrazná persona již sám o sobě, a když doplní svou úctyhodnou výšku o make-up a kostým jako z manéže, je nepřehlédnutelný. A stejně nepřeslechnutelný je i jeho temný hlas, ze kterého prýští podmanivé charisma. Avatar se opět jako v Praze zaměřili pouze na poslední dvě alba „Black Waltz“ a „Hail The Apocalypse“, kdy setlist otevřela právě titulka „Hail The Apocalypse“ následovaná hity jako „Let It Burn“, „Paint Me Red“, hodně výraznou a dobře zapamatovatelnou skladbou „It Smells Like a Freakshow“ a na závěr pánové přihodili „Tsar Bomba“. Vzhledem k tomu, jak se dav pod pódiem během jejich show rozrostl, vypadá to, že si Avatar konečně nacházejí stabilnější fanouškovskou základnu nejen ve Státech, kam každou chvíli vyjíždějí koncertovat, ale také tady. Snad se odteď budou na našich pódiích objevovat mnohem častěji. Určitě nejen ti, co navštívili jejich koncert na Mástru si při jejich svérázné show přijdou na své.

Po české stálici Arakain nastoupila skupina švédských drsňaček z Crucified Barbara. Čtveřice v čele s Miou Coldheart, rockerkou obsluhující kromě hlasivek i kytaru, rozjela přehlídku za jásání především prvních řad. Dámy za roky hraní ví, jak vymáčknout ze svých nástrojů mnohdy víc, než někteří takzvaní slavní muzikanti, nehledě na vynaloženou energii však vystoupení přeci jen trochu něco chybělo. Éterem zazněly skladby jako „Motorfucker“,„My Heart Is Black“ z prvního zásadního alba „In Disortion We Trust“ nebo „Lunatic #1” z poslední desky „In The Red” vydané v loňském roce.

Ve švédské vlně pokračovala další dáma, něžná blonďatá frontwoman z blues rockových Blues Pills, kteří se v poslední době stávají čím dál populárnějšími. Jak se kolegyně Míša trefně vyjádřila, když Blues Pills nastoupili na scénu, jako kdybychom se na chvíli ocitli zpět na Woodstocku. Celá show na jednu stranu působila lehce nehotově, ačkoliv zpěvačka Elin Larsson má nádherný hlas, který člověka opravdu přenáší v čase a na pódiu hopkala s tamburínkou v ruce, zbytek kapely se pohybově příliš nevyznamenal. Nejvíce pohybu předvedl Dorian Sorriaux při připodobnění Jimmyho Page. Nehledě na to, kapela si pod pódiem své příznivce našla a pro ně zahrála klipovku „High Class Woman“, „Little Sun“, cover Tonyho Joe Whitea „Elements And Things“ a na závěr si vystřihla „Devil Man“. Areál Jelínka možná během jejich koncertu nebyl plný, ale lidí se dostavilo dost na to, aby vyšlo najevo, že blues rock ještě není mrtvý a na rockové festivaly patří. Příště bychom se mohli těšit třeba na Rival Sons?

Nizozemská partička Delain sice narušila švédskou vlnu, zato pokračovala s plejádou krásných dam. Charlotte patří na současné metalové scéně mezi ty nejzajímavější exempláře. Nejen díky unikátnímu vzhledu a stylu, ale take díky krásnému jemnému hlasu. A zároveň Delain nezapadají mezi obyčejné gothic rockové kapely. Kapela poslední dobou celkem míchá se sestavou, ale tentokrát se na vizovickém pódiu sešli tak, jak mají být, i s novým bubeníkem Rubenem Israëlem. Na úvod spustili „Mother Machine”, skvělý otvírák z alba „We Are The Others”, jehož stejnojmennou pilotku a největší hit si naopak trefně nechali na závěr. Už početnější publikum si take mohlo užít další hit „The Gatthering“ z první desky „Lucidity“, samozřejmě bez hostujícího Marca Hietaly. Ze stejného alba zazněla také „Pristine“, či „Sleepwalkers Dream“, protože Delain rozložily setlist mezi všechny své nahrávky. Z „April Rain“ to byla např. „Stay Forever“, z „We Are The Others“ dále „Not Enough“ a „Get the Devil Out Of Me“ a z novinky „The Human Contradiction“ padla na úrodnou půdu „The Tragedy of the Commons“, „Army Of Dolls“ a „Stardust“.

Na švýcarskou verzi AC/DC Krokus Vizovice čekaly jako na smilování a vyplatilo se. Zpěvák Marc Storace je sice jen o pár let mladší než Brian Johnson, jeho hlasivky jsou na tom ale o poznání mnohem lépe. Jakkoliv jsem si náramně užila nedávný koncert výše zmiňovaných „elektrikářů” v Drážďanech, Krokus tento styl muziky v současnosti dávají mnohem lépe. Na MoRu předvedli oblíbenou „Quinn the Eskimo (The Mighty Quinn) od Boba Dylana, kterou mají na svědomí také Gotthard, „American Woman“, další cover tentokrát od „The Guess Who“, ale také „Hoodoo Woman“, „Easy Rocker“, či „Fire“. Krokus možná svoje vystoupení na Masters odkládali, ale kytarista Mandy Meyer si ho stihl zmapovat již minulý rok s Unisonic. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká a my se spolu s Krokus dočkali osvěžujícího zábavného vystoupení, jednoho z potenciálních highlight momentů celého festivalu.

Po Krokus obsadili pódium další hardrockeři, také švýcarští Gotthard, kteří opět potvrdili, že i po smrti takové hvězdy jako byl Steve Lee, se dá v jeho odkazu pokračovat se ctí a úspěchem. Nic Maeder je sympaťák s příjemným hlasem a rozsahem akorát pasujícím do repertoáru kapely. „Let Me In Katie“ je trochu redundantní intro, po něm ale následovala novinka „Bang!“ ze stejnojmenné desky a také „Get Up ’n‘ Move On“, klipovka „Feel What I Feel“, „What You Get“ a z Nicovy diskografie také „Remember It’s Me“ a „Starlight“ z „Firebirth“. I se Stevovými písničkami si Nic poradil jako vždy velmi dobře, hlavně u téměř akustické „One Life, One Soul“, která je vždy hraná jako pocta původnímu zpěvákovi. Spolu s Nicem si nejen tuto zazpívali i fanoušci a nejedni zamáčkli slzu. V playlistu se objevil ještě „The Call“ z „Domino Effect“, „Said And Done“ z „Lipservice“, „Sister Moon“ z „G.“ A na závěr pozitivní „Lift U Up“ a „Anytime Anywhere“. Samozřejmě nesmělo chybět ani „Hush“, které nejlépe známe od Deep Purple, do kterého se při představování kapely dokonce povedlo vpašovat riff z „Another One Bites The Dust“. Gotthard v žádném případě nezklamali.

Po hardrocku měl nastoupit power metal a upíří a vlkodlačí show spojená s premiérou prodeje nového CD kapely Powerwolf. Letošní line-up hlásil každou chvíli zpoždění a tak i na tuto bandu jsme si museli chvíli počkat. Show se připravovala za velkou plachtou, na které se posléze objevila silueta majestátního zpěváka s rumunskými kořeny, Attily Dorna a kapela spustila osvědčenou úvodku „Sanctified With Dynamite“. I přes vervu, se kterou se chlupáči a vampýři do show pustili, koncert sám o sobě nedosahoval takových kvalit, jako ten, který ve Vizovicích odehráli před dvěma lety. Ačkoliv si klávesista Falk Maria Schlegel pořídil ještě jedny klávesy, aby mohl po pódiu běhat víc než kdy dřív, bratři Greywolfové neopomínali své škleby a pózy a zběsilé poskakování, a koncert byl sám o sobě povedený a plný hitů, stále chyběl jakýsi prvek reality, nebo propojení se skandujícím publikem. Powerwolf sáhli po osvědčených skladbách jako „We Drink Your Blood“, „Resurrection By Erection“, nebo „Werewolves of Armenia“, pustili se ale také do novějších záležitostí jako „Kreuzfeur“, či „Coleus Sanctum“ z teď již předposlední desky. Z novinky „Blessed And Possessed“ zazněly téměř tři skladby a to stejnojmenná nedohraná klipovka, „Armata Strigoi“, která sice měla na živo premiéru, ale na youtube už jsme ji slyšeli v oficiálním lyric videu, a také „Army Of The Night“. Powerwolf předvedli obstojnou show, na jejich poměry však poměrně průměr. Skalní fanoušky ale určitě potěšili.

Po této bandě areál značně prořídl. Sobotní večer totiž patřil také dlouho očekávaným punkáčům The Exploited, kteří opravdu nejsou šálek kávy či čaje pro každého. Během této legendy se mezi tou hrstkou zbyvších fanoušků tvrdé muziky rozpoutalo peklo. A nejen v publiku, ale také na pódiu a to během skladby „Sex And Violence“, kdy se na pódiu objevovalo čím dál víc lidí, aby si tito zařádili po boku svých hvězd. Fanoušci této muziky jsou v paření vynalézaví, například jeden se na davu svezl na nafukovacím člunu a ještě za to dostal od zpěváka Wattieho Buchana pochvalu. Největší obdiv u mě mají ale security, kteří zvládli úspěšně ohlídat nadšený dav (a dav má také pochvalu, protože pařil ukázněně).

Předposlední den festivalu je zdárně za námi. Někteří fanoušci si již pomalu balí a chystají se na cestu domů – nejen, že tři dni jsou až dost, ale také v pondělí práce volá. Pořád ale zůstává dost lidí na to, aby na nedělního headlinera téměř nebylo k hnutí. O tom ale až v dalším díle.