Konečně je tady poslední den a to pěkně parný. Spousta návštěvníků festivalu už se pomalu sbírá a míří na vlak a já se těším, že se na Nightwish, kteří headlinují dnešnímu dni, areál trochu uvolní. Pletu se. Možná platí pravidlo, když metalistu vyhodíš dveřmi, vleze zpátky oknem, ale večer bylo v areálu víc lidí, než kterýkoliv den předtím. Tribuny ověšené tak, že jsem se hrozila, kdy fanoušci popadají a ještě vypadnuvší obrazovka, aby tu tlačenici zpříjemnila nemožnost vidět skoro nic. Každopádně dopoledne ještě vypadalo přívětivě.

Pro celkem již unavené posluchače, kteří jen marně chytali poslední mízu, den zahájili čeští Hand Grenade následovaní dalšími Čechy:

Míša:
Vyškovští sympaťáci Dark Gamballe ovládají českou cross-overovou scénu již od roku 1990 a s přehledem si podmanili dav posledního dne festivalu Masters of Rock, na kterém nejsou žádnými nováčky. Kapela přijela na festival představit své nové album „Panoptikarium“ a přivezla s sebou také speciální hosty, dlouholeté přátele Michala Suchardu a La Dy Anabell. Tato dvojice se zasloužila o jedinečnou atmosféru, když La Dy Anabell vodila Suchardu po pódiu na řetězu jako správná domina. Kromě již tradičních „Baletek“ nebo „Výprasku“, při kterých areál duněl hlasy fanoušků, zazněly i nové skladby jako „Fata Kapitána Morgana“ nebo „Mixér". Kapela také před fanoušky slavnostně pokřtila nové album, stylově lahví Kapitána Morgana. Po příjemné hodince pak zakončili Dark Gamballe rychlou jízdu songem „Běhy na dlouhou trať", což se setkalo s řadou nadšených ohlasů.

Po Dark Gamballe se na scénu vrhli pohodáři z Německa, Tri State Corner a areál se alespoň z půlky zaplnil. V playlistu vybraném pro tento den překvapivě chyběla klipovka „Beside You“, nahradila ji ale jiná skladba, ke které mají kluci video, a to „Sooner Or Later“. Zazněly také „Nothing At All“ a „Sleepless“ z alba „Historia“, či „Ela Na This“ ze stejnojmenné desky. A samozřejmě na závěr nemohli pánové vynechat osvědčenou „Home“.

Na scénu se ale zase vrací domácí skupina, jedna z našich největších „klasik“ Harlej. Areálem se rozezněly hity jako „Svařák“ – skladba, kterou znáte, ať už chcete nebo ne – během které se kytarista svíjel v agonii. Zazněly také riffy od již dříve zmiňovaných AC/DC, nebo skladba „Přirození“. Harlej se u nás těší velké popularitě a tak nebylo divu, že se dav pod pódiem konečně rozrostl.

Ve skákání na „hospodskou“ muziku museli fanoušci polevit s následujícími gotiky Lacrimas Profundere s charismatickým Robem Vitaccou za mikrofonem. Lacrimas Profundere jsou důkazem, že i gothic rock může znít něžně a chytlavě zároveň. Ač se v našich končinách kapela netěší až takové popularitě jako např. v domácím Německu, příznivce si našla.

Další super grupa hardrockerů z Voodoo Circle si podrobila ze tří čtvrtin naplněnou plochu areálu příjemným hlasem Davida Readmana a kytarovým uměním Alexe Beyrodta, či basou Matta Sinnera. Stejně, jako když jsem viděla Readmana předskakovat Pretty Maids s jeho kapelou Pink Cream 69, nedělalo mu problém ani v příšerném vedru čistě odzpívat skladby typu „Heart Of Babylon“, „Tears In The Rain“, či „Cry For Love“. Závěr koncertu pak patřil Led Zeppelin, kdy kapela předvedla svou verzi písně „Rock and Roll“. Show byla sice trochu opatrná, ale příjemná, jen té kytary bylo možná trochu moc. Dlouhé a unylé kytarové sólo Alexe Beyrodta v tomto počasí spíše uspávalo, než aby rozproudilo krev v žilách fanoušků připravujících se přežít posledních několik hodin festivalu.

Naopak Máša z ruské Arkony i bez kožešinky zvládla zvednout nejednoho posedávajícího. A když publikum šlo k zemi, tak jen proto, aby si na „Slavsia Rus‘“ jako již tradičně zaveslovalo. Arkona má vždy živelnou show a hity jako „Goi, Rode, Goi!“, „Yarilo“ či „Ot Serdtsa K Nebu“ rozproudily již mnohem početnější dav. Máša je výbornou frontwoman a dokáže se poprat jak s čistým zpěvem, tak s drsným řvaním. Pro fanoušky této ruské formace byl jejich koncert znovu skvělým zážitkem.

Finská Sonata Arctica slibovala odehrát celou předělanou „Eclipticu“ a to také splnila. Ačkoliv jejich vystoupení zahájila skladba „Don’t Say Word“ z desky „Reckoning Night“ a zakončovala „The Wolves Die Young“ z „Pariah’s Child“, věnovala se banda Tonyho Kakka slibované "Ecliptice". Provedení však v publiku vyvolávalo rozporuplné pocity. Zatímco část fanoušků odcházela nadmíru spokojená, druhá zrovna nadšením neoplývala. Nejen, že si zpěvák už musí skladby upravovat po vokální stránce, aby je odzpíval – což je jedině dobře, protože nemá cenu tahat zbytečně výšky, které už neutáhnete a akorát tím mučit ušní bubínky posluchačů – ale také nové provedení skladeb kultovní desky staromilcům příliš nevonělo. Ecliptica obsahuje hity typu „Replica“, „Full Moon“ – na který určitě Tony z vizovického pódia z roku 2008 nemá příliš dobré vzpomínky, či „Letter To Dana“. Nejen tyto skladby však u té benevolentnější části publika vzbudily nadšení a o zábavnou show se také postaral ksichtící se nejnovější člen, basák Pasi Kauppinen.

Invaze Kaie Hansena do Vizovic pokračuje. Nebo možná do České republiky všeobecně. Není snad rok, kdy by se na našich pódiích neobjevil, ať už s Gamma Ray, nebo vloni s Unisonic. První půlku setlistu věnovali Gamma Ray skladbám jako „Avalon“, „Fight“, nebo sebevykrádačce „Master of Confusion“ a „Heaven Can Wait“, pak ale přišlo i na klasiky. Areálem likérky se už zase neslo „I Want Out“. S Hansenovým hlasem je to také jednou nahoru, jednou dolů a tentokrát bych se spíše přiklonila k tomu, že měl tuto skladbu přenechat Helloween. „Rebellion in Dreamland“ a „Somewhere Out In Space“ znělo už trochu lépe. Závěrečná „Send Me A Sign“, nehledě na přidušené provedení, přeci jen rozproudila značně početné publikum. Neříkal kdysi Hansen, že už chce jen hrát na kytaru a k mikrofonu povolat někoho, kdo nemá s hlasem takové problémy? Jeho hlas je sice pro Gamma Ray vodítkem a jednou z věcí, co fanoušci milují, když už tomu hlasu ale odzvonilo, možná by stálo za to zauvažovat už doopravdy nad alespoň doprovodným vokalistou, který by pomohl skladby udržet v rovině.

Na Nightwish byli všichni samozřejmě zvědaví kvůli Floor Jansen, která v posledních letech úřaduje za mikrofonem. Během devadesátiminutového vystoupení se ale kapela zaměřila především na novou tvorbu a z Tarjiny éry zazněla pomalá „Sleeping Sun“, která v podání Floor sice nemá takový důraz a hluboký podtext jako u Tarji, na druhou stranu zní čerstvě a svěže. Z kultovní „Oceanborn“, spolu se spoustou pyroefektů, které si Nighwish přivezli, se pustili ještě do „Stargazers“, kde si Floor dovolila trochu tarjovské hluboké i velmi vysoké kudrlinky. Z historie došlo už jen na „Ghost Love Score“ z „Once“ a „She Is My Sin“ z „Whishmaster“. Je trochu s podivem, že kapela nedala hitovky jako „Nemo“, nebo „I Wish I Had An Angel“. Co se týče hitů, na přetřes přišly ty z doby Anette Olzon, se kterýmiž si Floor poradila na výtečnou. „Amaranth“, či „Storytime“ vyzněly velmi dobře, skladby z nového alba potom opět rozdělily publikum vedví. Ta část, která si novou desku „Endless Form Most Beautiful“ oblíbila, si provedení skladeb „Shudder Before the Beautiful“, či „Èlan“ užila. Floor má rozsah jak se patří a na pódiu ve společnosti Marca Hietaly, Tuomase Holopainena i maličkého Emppu Vuorinena je jako doma. O skvělou show se postaral i nově povolaný bubeník Kai Hahto z Wintersun či Swallow The sun. Vystoupení sama o sobě mělo střídavé tendence. Rány jako z děla během pyrotechnických efektů sice probouzely ty, kteří u slabších songů pospávali, velké hity kapely však v setlistu opravdu chyběly.

A je to za námi. Pro mě jeden z nejlepších ročníků Masters of Rock, na kterém jsem byla (jezdím od roku 2005 a vynechala jsem jen 2010 a 2011). Skvělý line-up, počasí i atmosféra… a moderátor dokonce na vyžádání publika ukázal kozy! Ne však svoje vlastní, ale přinesl si na pódium napodobeninu dámského poprsí a s hláškou, že přeci něco slíbil, si ji slavnostně připnul na hruď. Myslím, že tím návštěvníky opravdu pobavil. Co se line-upu týče, co si budeme povídat, ač se kapely každou chvíli opakují, fanoušky to táhne a dokud to táhne, proč kapely nezvat? Na druhou stranu jsou tu i další velká jména, která jsme v Čechách ještě neměli možnost tolikrát vidět. Můžeme doufat, že třeba příští rok.