George Lynch, někdejší kytarista Dokken, zjevně trpí tvůrčím přetlakem. Jak jinak si vysvětlit, že loni vydal se svou kapelou Lynch Mob slušnou kolekci „Sun Red Sun“, už o něco méně podařenou desku „KXM“ stejnojmenného superprojektu, kde Lynch působí s hudebníky z King´s X a Korn, vydal dobrou nahrávku „Only To Rise“ s frontmanem Stryper Michaelem Sweetem a v současné době přichází s dalším albem „Shadow Train“, které nabízí hned osmnáct nových skladeb? A to na příští měsíc ohlásil ještě další desku Lynch Mob. Prostě z Lynche se na stará kolena stává workoholik…
Lynch tentokrát nevsadil ani na jednoho ze dvou vokalistů, kterým své riffy v minulosti svěřoval nejčastěji (pochopitelně vynechávám Dona Dokkena, protože tam je spolupráce už léta vyloučená) a to Oniho Logana, který opět zmizel bůhvíkam, a Roberta Masona, který se už vcelku slušně etabloval ve Warrant. Tentokrát post vokalisty obsadil neznámým Greggem Anallou, který je nakonec největším překvapením desky. Ani ostatní hudebníci nepatří mezi nositele slavných jmen a kromě bubeníka Jimmyho D´Andy, který hrával v Bulletboys se jedná o hudebníky, jejichž jména jsou mi naprosto neznámá. Ovšem, když je angažuje někdo takový jako Lynch, je jasné, že se nebude jednat o žádná ořezávátka. Potud v pořádku.
Osobně jsem nikdy Lynche nepovažoval za skladatelského přeborníka, přestože v mnohých rozhovorech tvrdil, že mu v začátcích Don Dokken ukradl jeho písničky. Vždy jsem ho považoval spíše za vynikajícího kytaristu, kterým bezpochyby je, a ani „Shadow Train“ nenaznačuje, že by to bylo jinak. Vždyť taky když přijdete s osmnácti skladbami, nelze čekat, že každá z nich bude bomba. U „Shadow Train“ je to přesně tak. Některá z věcí se povedla, jiná méně, něco je úplná zbytečnost. Přitom úvod je velmi slibný, protože „Vulture“ obsahuje hitové momenty, které Lynch zahušťuje ultramoderními kytarovými riffy. Dvojka „Currency Of Lies“ se plíží jak grungeová mantra a následující „Power And Resistance“ je zase nejlepší příklad stadiónového rocku a Lynch přesně ukazuje, jaká kytarová hra jej kdysi proslavila.
Velice se povedla například „Fight No More“, stojící na akustických kytarách v psychedelickém oparu, ostřejší kousky typu „Believe“, „Fallen“, „I Am Weapon“ nebo závěrečná „World On Fire“ (nejlepší kousek desky), kde exceluje zejména Analla, který svým projevem připomene mladého Bruce Dickinsona. Za zmínku pak stojí i „White Clay“, což jsou Alice In Chains jak vyšití. Kdyby Lynch udělal desku z těchto skladeb, byl by to možná aspirant na album roku. Jenže tyhle výborné kousky jsou zde hustě naředěny věcmi jako „Ghost“, „Sioux Wake Up“ neb „Prayer Mechanism“, které se doslova topí v kompoziční bezradnosti a neschopnosti přinést nějaký zásadní nápad.
Délka… To je přesně to, co tuhle desku naprosto strhává směrem dolů. Posluchač se na ní nemůže soustředit v kuse a při vatovitých skladbách má sto chutí ji okamžitě vypnout. A přitom to mohlo být opravdu výborné album. Pozitivní na tom ale je, že Lynch ukázal, že ještě umí udělat dobrou písničku, o čemž jsem před pár lety pochyboval.
|
