Zpěvák Kelly Keeling toho za svůj dosavadní život už udělal mnoho. Ovšem jen hrstka zasvěcených o jeho práci ví a proto jeho jméno nebude nikdy v dějinách rockové hudby zapsáno zlatým písmem. Vždyť se podívejme na jeho kariéru. Začínal v roce 1986 jako osmnáctiletý mladíček v hairmetalových Baton Rouge. Ti než se však dostali k první desce, byl už rok 1990, kdy glammetalový žár z Kalifornie začal vychládat. Debut to sice ještě do Billboard Top 200 dotáhl (na 160. pozici), ovšem další dvě desky si vedly o poznání mizerněji. Keelingův pozdější nástup ke kytaristovi Europe Johnu Norumovi byl samozřejmě skok o ligu výše, ovšem k Norumovi nastoupil v době alba „Another Destination“, které i přes nesporné kvality vyšlo v moc špatné době (rok 1995) a úspěch z toho nebyl.
Keeling pak, po epizodním a zoufale neúspěšném comebacku Baton Rouge, nastoupil k dalšímu hvězdnému kytaristovi, tentokrát k Michaelu Schenkerovi. Ovšem alba, která u něho nazpíval – „The Unforgiven“ a „Tales Of Rock n´Roll“ - patří mezi ta nejméně úspěšná z kytaristovi kariéry. Stejně tak jako ještě později u George Lynche nebo Carmina Appice. O jeho příspěvcích na desky Alice Coopera (dokonce v tomto případě na slavnou „Hey Stoopid“), Blue Murder, Dokken nebo Trans-Siberian Orchestra ani nemluvě, protože o nich takřka nikdo neví. Keeling má prostě smůlu, protože to rozhodně není vůbec špatný zpěvák a muzikant.
„Mind Radio“ je jeho třetí sólovka, přičemž v mezidobí si Keeling pohrával s myšlenkou reunionu Baton Rouge, kterou, jak se zdá, posléze zavrhl. Proč také, vystačí si sám a v podstatě hudba, kterou produkuje, je stylově stejně zaměřená, jako byla jeho dávná kapela. A jako byly vlastně všechny projekty, kterých se tento zpěvák účastnil. V případě „Mind Radio“ se opět jedná o plnokrevný, ovšem nijak objevný hard rock, který je hodně poučený AOR. V těch mantinelech se drží celá Keelingova kariéra a rovněž i celá nová deska.
Proto i v tomto případě platí, že celá kolekce je řádně hitová… ovšem pro osmdesátá léta, kam její vyznění směřuje. Zapomeňte na to, co teď letí (tak mě tak napadá, co to vlastně je…?), tady se jede podle starých mustrů a válčí se se starými zbraněmi. Od úvodní „This Love Our Paradise“ do závěrečné „Who Do You Run To“ se jedná o naprosto předvídatelnou a jakýkoliv moment překvapení postrádající hudbu, která je ovšem servírována s grácií, s přehledem zkušeného umělce a je přehlídkou výborných vokálních i muzikantských výkonů.
V podstatě se dá říct, že se deska výborně poslouchá, jen si musíte odmyslet tisíce alb, která vyšla už před ní a která vás dokázala překvapit. Možná tak jediným momentem, který by posluchače mohl vytrhnout ze začínající letargie, je baladická „Love Will Tear Us Apart“, jejíž refrén vám naprosto jasně připomene dávný hit od Slaughter „Real Love“.
Tohle je deska zacílená zejména na Keelingovy věrné. Ovšem nezní zaprděně, což bývá u podobných alb někdy problém, a proto se může stát, že nějaké mladíčky právě pronikající do tajů rockové hudby a bažící po poctivém americkém hardrocku, zaujme rovněž.
|
