I kdyby se Gus G. snažil sebevíc, navždycky zůstane v kapele Ozzyho Osbournea ve stínu svých slavných předchůdců na postu kytaristy. Nikdy nebude takovou žijící legendou jako Zakk Wylde a už vůbec nedosáhne takového statusu jako ikonický Randy Rhoads. Ovšem, co nikdo Gusovi nemůže upřít, je fakt, že se jedná o výtečného hudebníka a slušného skladatele, který si svou hvězdu na rockovém nebi zaslouží i za svou vlastní tvorbu a ne jen za to, že si jej vybrala Sharon Osbourne, aby nalil (pokolikáté už…?) čerstvou krev do Madmanovy tvorby.
Gus léta působil jako opora (v současné době hibernujících) řeckých Firewind, kteří sice nebyli žádný extra zázrak, ovšem co se v něm jako skladateli a osobnosti skrývá, odhalil poprvé až loni na svém sólovém debutu „I Am The Fire“. Stylově se nečekaně pohnul od power/speed metalu, který předvádí s Firewind, směrem ke kalifornskému hard n´heavy, nebo hair metalu, chcete-li, ovšem staré kovové kořeny popřeny nezůstaly. V tomto stylu pokračuje i na letošní desce „Brand New Revolution“, která vychází teprve rok po debutu. Ovšem hned na začátek Gus stihne své příznivce šokovat rychlopalnou malmsteenovskou instrumentálkou „The Quest“.
V dalších skladbách se už ale pokračuje ve stylu, který vytyčil debut. Možná je všechno ještě více američtější, protože Gus vsadil ve větší míře na hlas Jacoba Buntona (jinak spoluhráče někdejšího bubeníka Guns n´Roses Stevena Adlera v jeho kapele Adler), který obstaral hned trojici úvodních skladeb. Titulní „Brand New Revolution“ pálí titánské riffy, které jsou konglomerátem Zakka Wyldea a George Lynche, aby pak vybuchla ve stadionovém refrénu, následující „Burn“ zase více ctí hardrockovou klasiku sedmdesátých let v moderním kabátku.
„We Are One“, která na svém úvodu jako by slibovala zklidnění situace, nakonec ženou kupředu až panterovské riffy, se postupně vlije do moderně experimentální „White Lies Below“, kde Buntona za mikrofonem vystřídá Elize Ryd z Amaranthe, která doslova exceluje (po nevýrazné sloce) ve výtečném refrénu a skladbě tak zajišťuje pozici jednoho z největších hitů alba. Bunton se pak vrací s první baladou „Behind Those Eyes“, ze které sálá rozpálenost americké ulice a uvolněná atmosféra, tak typická pro hihňavé partičky s lakem na vlasy na konci osmdesátých let. V zatěžkané „Gone To Stay“ se představí v roli hlavního vokalisty Jeff Scott Soto, ovšem jeho projev není tak strhující, jak by si skladba zasložila.
„One More Try“, druhá a poslední balada desky, má přesně tu atmosféru, jaká je charakteristická pro Osbourneovu tvorbu v období alba „Ozzmosis“. Právě duch devadesátých let z této skladby dýchá na míle daleko a Gusovi se podařilo trefit se přesně do těch wyldeovských kytar ze „See You On The Other Side“. V „Come Hell Or High Water“ se představí Mats Levén (Candlemass, ex-Treat, Yngwie Malmsteen), ovšem jeho klasický projev tady moc nehledejte. Levén, zejména v této skladbě, působí tak, že byste vsadili poslední pětník na to, že za mikrofonem stojí Mark Slaughter.
To v následující „If It Ends Today“, kterou obstaral také Levén, je už mnohem poznatelnější. Závěr desky pak patří ostré „Generation G“, které dominují až nu-metalové riffy a temné, až sabbathovské, „The Demon Inside“ (podobnost s „Children Of The Sea“ v začátku skladby je možná až na pováženou), která zajišťuje důstojné zakončení alba.
Dobrého alba. Gusovi se opět podařilo přesvědčit. Neplatí za žádného stylotvůrce, ovšem už podruhé předložil kolekci silných skladeb. A vzhledem k tomu, že je mu teprve pětatřicet, můžeme v budoucnu od něho očekávat ještě velké věci.
|
