Ono už je to skoro pětadvacet let, co se v kanadském Montrealu dala tahle parta dohromady. A za těch pětadvacet let vydávají už dvanáctou desku. A na ní je slyšet, že i v death metalu se dá dělat pokrok větší, než ten švejkovský, v mezích zákona. Za těch pětadvacet let se z Kataklysm stala deathmetalová hvězda mezinárodní velikosti, že se ji nebojím zařadit mezi ikony žánru, jako jsou Morbid Angel či Deicide, přestože řada fanoušků jejich původní tvorby z devadesátých let jim nemůže za současnou tvář přijít na jméno.
A tím se dostáváme zpět k tomu pokroku. Když Kataklysm začínali, byl death metal na vrcholu a pomalu se začala jeho odnož vyvíjet v grindcorové běsnění, kterému kdysi v mlhavých dobách poloviny osmdesátých let dali život britští Napalm Death. A Kataklysm, tehdy jako mladá, dravá kapela ukázala na svém debutu „Sorcery“ z pětadevadesátého, že jim ani grindový mlejnek nebude cizí. Dodnes si pamatuji česko-slovenskou mutaci Metal Hammeru, jak tehdy Kataklysm představoval jako mladší bratry Cannibal Corpse.
To už ale dnes rozhodně neplatí. Schválně si zkuste pustit debut „Sorcery“ a novinku „Of Ghosts And Gods“ a možná byste ani nevěřili, že tohle hraje jedna a ta samá kapela. Jistě, Kataklysm jsou pořád o pořádně nabroušené kytaře Jean-Francois Deganaise a brutálním growlu Maurizia Iacona (ten tedy na debutu nezpíval, pouze hrál na basu), ale je na nich s každou další deskou slyšet příklon ke stále melodičtějšímu metalu. A „Of Ghosts And Gods“ je dalším stupínkem tohoto vývoje. Vývoje postupného. Když jste totiž zvyklí na desky, které Kataklysm vydávají, dejme tomu poslední deset let, rozhodně vás novinka nemůže zaskočit.
Deska má výborný, křišťálově čistý zvuk a proto úvod alba v podobě „Breaching The Asylum“ působí skutečně majestátně a předěl do deathmetalového rytmu posluchače nevyvede. Hned v téhle první skladbě je slyšet, že tentokrát si Kataklysm budou pohrávat s melodiemi asi více než kdy jindy a proto ve druhé, a asi nejlepší skladbě kolekce „The Black Sheep“ upoutají až maidenovské kytarové vyhrávky a (na deathové poměry) hitový refrén.
I když samozřejmě death metal je styl, který je ohraničený úzkými mantinely (zejména ten old school death), může dojít ke vkrádání monotónnosti, a tak je na Kataklysm sympatické, že umí skladby na desce poskládat tak, aby se tomuto jevu dokázali ubránit. Proto v polovině alba přijde výrazná věc „Vindication“ následovaná skoro až stadionovou „Soul Destroyer“ a ke konci pak muzikanti nasadí výtečnou „Shattered“, jenž dokáže překvapit v polovině skladby, kdy vytryskne proud čiré melodie a najednou kytara ve spojení s Iaconovým hlasem zní skoro až hardrockově.
Pro letité fanoušky Kataklysm, kteří respektují vývoj kapely, nebude „Of Ghosts And Gods“ nijak překvapivým albem. Bude dalším střípkem do mozaiky, která pomalu ale jistě směřuje ke klasickému metalovému (a možná když to přeženu až hardrockovému) vyznění. Navíc je vše dobře zahrané, ale to u Kataklysm snad ani zmiňovat nemusíme.
|
