Na dvoře krále Chaosu pouze krev dokáže napsat svoje vlastní neštěstí …
Ledový bojovník se zmocnil bájného Smaragdového meče a vyrazil s ním na cestu zpět do Ancelotu. Po cestě naverboval další vojska, aby mu pomohla ochránit Okouzlující země a zničit Dargora, pána démonických rytířů s jeho armádou. Obrana sice byla zásluhou Bojovníka úspěšná, ale neobešla se bez citelných ztrát a únosu princezny Airin do sídla hlavního antagonisty, temného pána Akrona. Ledový bojovník a princ Okouzlujících zemí Arwald neváhají a rychle se vydávají na záchrannou misi. Po svém příjezdu do Hargoru, hlavního města zla jsou hned zajati, brutálně mučeni a následně se stanou svědky odporného znásilnění princezny. Ledový bojovník nakonec za pomoci prince Arwalda dokáže ze zajetí uniknout a vrátit se zpět, ovšem jak Smaragdový meč, tak i Arwald s princeznou zůstávají v Hargoru. Meč se tak nyní nachází v rukou temného pána Akrona, na nichž ulpěla i krev obou kraleviců … Akron se potutelně usmívá, spokojeně si mne své krví stále ušpiněné ruce a začíná vymýšlet plán na vyhlazení světa. Teď, když se stal vlastníkem nejmocnější zbraně, v tom již tak velký problém nenachází…
Byl konec milénia a Rhapsody dali světu k poslechu svoji třetí desku s názvem Dawn Of Victory (Úsvit vítězství). Za jejím zrodem stálo opět (vždy a nikdy jinak) tvůrčí duo Turilli – Staropoli, které bylo patrně osvíceno samotným powermetalovým božstvem a za pomoci své družiny - nově přijatého tlučmistra Alexe Holzwartha (ten ovšem reálně natáčel až o čtyři roky později, do té doby působil pouze jako pódiový muzikant, party bicích tohoto a dvou následovníků natočil jistý Thunderforce, jehož identita ze "smluvních důvodů" není známa), pětistrunce Alessandra Lotty a slavíka Fabia Lioneho přetavilo nápady do úžasné a kompaktní desky, která se své předchůdkyni v očích jedněch vyrovnala, v očích jiných ji kvalitou velice slušně předčila. Za sebe přiznám, že se hrdě hlásím ke druhé skupině.
Ač to z úvodního odstavce příliš nevyplývá, a ano, děj je opravdu drsný a krvavý, zní celé album nejvíce slavnostně a hymnicky ze všech dosud vydaných, s epickou pompou v ještě zdravých žánrových mantinelech. Autoři opět přitlačili na plynový pedál, takže rovnou polovina desky letí druhou kosmickou a dvojšlapky si mohou odpočinout jen zřídka. Z této desky na koncertech příliš písní hráváno není, ale na kvalitách jim to neubírá naprosto nic. Dramaturgicky jsou jednotlivé tracky logicky a smysluplně seřazeny tak, že speedovky (titulní „Dawn Of Victory“ nebo geniální „Holy Thunderforce“) střídají písně poklidnější („The Bloody Rage Of The Titans“ nebo neoposlouchatelná, hravá a rozverná „Village Of Dwarves“, jež je jednou z výjimek na koncertních playlistech). Všechny refrény jsou bez výhrad absolutně chytlavé. Přirozeně opět nechybí bohaté, „kozácké“ sbory ani mraky kudrlinek pod jednotlivými vokálními linkami. Ovšem tím, co pro mě probouralo desítkovou hranici jsou …
… sóla! Nejen kytarová, ale z velké části i klávesová. Oba autoři zde velmi důkladně a precizně předvádí své neuvěřitelné instrumentální schopnosti (zrovna tak jako zbytek ansámblu), avšak oproti jiným nahrávkám (myšleno většině, jenž jsem měl za život tu čest slyšet), kde jsou sólové party často jen do počtu, na natažení stopáže (Hermane…?) nebo zkrátka pouze bezúčelnou prohlídkou ega hlavního kytaristy (Hermane…?), zde tvoří nedílnou součást a vdechují písním nejvyšší možný myslitelný level. Nikde ničím nevyčnívají, nevybočují, oplývají adekvátní stopáží, ale hlavně zde lze jasně vypozorovat, kdo že se skrývá za oněmi inspirativními powermetalovými božstvy. Jsou jimi bezpochyby Mozart, Wagner (Richard, ne Peavy), Bach a chybět samozřejmě nemůže ani tentokrát kolega Vivaldi (popřípadě ještě malmsteenovská škola) se svojí božskou melodikou, jehož vliv je zde patrný ještě více, než na předešlých deskách, což ale přinejmenším v mých očích naprosto ničemu nevadí, vážná hudba obecně je stále ještě nevyčerpaná studnice nápadů. Narativů je zde přibližně stejné množství jako předloni a nijak nenarušují plynulý poslech.
Jedinou zásadní výtkou, která ale z hodnocení neubírá ani půlbodík, je prazvláštně nazvučená beglajtová kytara páně Turilliho. Zasloužila by plnější a průraznější zvuk, jenž by byl na albu takových kvalit nepoměrně zdobnější. Ještě dodám fakt, že odpůrcům podobného druhu muziky je právě "Dawn Of Victory" nejostřejším trnem v oku právě kvůli své jásavé a patetické melodičnosti, která zdaleka nesedne každému. A i když stále lze sledovat jistý vývoj v hudebním materiálu, nelze odpárat fakt, že Rhapsody hrají stále „to samé“. Dobře nebo ne? Závisí opět na úhlu pohledu, za mě zatím ještě pořád ano.
Pověra (fakt?) o důležitosti třetího alba zde je tak naplněna více než stoprocentně. Rhapsody z vytyčené cesty neuhnuli ani o píď a svůj kámen neustále obrušovali, přičemž na této placce se jim povedlo z nepříliš výrazného drahokamu vytvořit cenný i ceněný klenot. Nejvýraznějším přínosem oproti minulým létům je to, že letošní deska je po všech směrech jakožto celek ještě o fous dopilovanější, divočejší a obsahuje již popisované sólové pasáže. O Rhapsody se začínalo mluvit stále víc a bylo jisté, že kapela ještě zdaleka neříká sbohem a již za rok nám, věrným posluchačům, připravila vskutku příjemný zážitek.
|
