Pop Evil? V Evropě takřka opomíjená kapela, ovšem v Americe jedna z největších senzací posledních let na rockové scéně. Zaregistroval jsem je náhodou, když jsem kdesi viděl jejich klip ke skladbě „Boss´s Daughter“, kde hostuje kytarista Mötley Crüe Mick Mars. Tehdy mě tahle skladba hodně bavila a proto, když Pop Evil oznámili novinku „Up“, byl jsem docela zvědavý, jak bude znít celá deska. Jako první vyplaval na povrch singl „Footsteps“ a emoce náhle ochladly.
„Footsteps“ je totiž prototyp toho trapného současného rocku zámořského střihu, kdy kapela přijde se třemi, čtyřmi tvrdými riffy, omatlá je elektronickou omáčkou a přidá nabubřelý, ovšem značně přitroublý refrén. Nechci dokola opakovat a dávat jako hlavní příklad těchto bezduchých skladatelů hloupých popěvků kanadské Nickelback, ale byla to první kapela, která mě v souvislosti s poslechem „Footsteps“ napadla a to je vcelku ostuda. Naštěstí nutno říct, že zbytek desky je přece jen na trochu vyšší úrovni a Pop Evil se tak nemusí zařadit do nekonečné řady plagiátorů čehokoliv, od bezpohlavních Nickelback začínaje a tričky Iron Maiden konče.
Jistě, že „Up“ není žádné přelomové dílo. Už jen proto, že začíná zmíněnou úděsnou „Footsteps“, ale i proto, že prostě není kolekcí nadmíru silnou a vyváženou. Ovšem po úvodním šoku si posluchač spraví náladu v „In Dissaray“ (když dvojka „Core“ zaujme leda tak emotivní kytarovou vsuvkou), což je věc se slušným, nevtíravým refrénem, aby dostal možná to nejlepší z celé kolekce v dramatické „Ghost Of Muskegon“. Tady Pop Evil konečně zní jako slušná, respektuhodná hard rocková formace, která nestřílí od boku na první dobrou, ale přece jen má v srdci kousek poctivého muzikantství.
Balada „If Only For Now“ zase strhává kapelu zpět. Kdeže jsou časy takových kousků, jakými byli trháky „Home Sweet Home“ (Mötley Crüe), „Heaven“ (Warrant) nebo „Patience“ (Guns n´Roses)? Tohle je jen bezduché blábolení, které udělá dojem leda tak na pubertálního panice, který před zrcadlem mačká beďary v bláhové naději, že se zalíbí té holce od vedle. Vedle „Footsteps“ zase další sešup dolů. Další už se naštěstí nekoná a proto je další balada „Seattle Rain“ vcelku příjemnou odpovědí na počátek devadesátých let a pomalé kousky od Pearl Jam a Soundgarden. Nakonec posluchače potěší výborná epická záležitost „Til Kingdom Come“.
Jako kdyby se Pop Evil nemohli rozhodnout co vůbec hrát. Jak je vidět z pár kousků (zejména „Ghost Of Muskegon“ a „Til Kingdom Come“), mají na to, aby se někdy mohli stát respektovanou partou, kterou by mohli mít rádi i pravověrní, rochnící si při starých Whitesnake, Led Zeppelin nebo Deep Purple. Zatím jsou ale ještě moc obaleni v balastu toho nejprotivnějšího druhu americké rockové hudby. Což se ale do budoucna může změnit.
|
