Už to tak vypadá, že kapitola White Lion se uzavřela. Na Wikipedii totiž přibyl údaj, že se tahle kapela rozpadla v roce 2010 a sám frontman Mike Tramp odpovídá na dotazy ohledně ještě nějakého alba této kapely v nejlepším případě rozpačitým pokrčením ramen a věnuje se spíše své sólové kariéře. Popravdě řečeno, nějak si jej dnes už v řadách White Lion nedovedu představit bez toho, aby to byla trochu křeč a přetvářka. Jeho sólová tvorba je totiž už naprosto někde jinde a někdejšímu bombastickému soundu White Lion se vzdaluje každým dalším albem.
Tramp je velmi pilný autor, protože za poslední léta není jeden rok, aby nepřišel s nějakým albem. A jeho píle se vyplácí. Loňská kolekce „Museum“ totiž Trampa v jeho rodném Dánsku vynesla až na třetí místo oficiálního žebříčku, což je úspěch, kterého se tento zpěvák dočkal naposledy právě na začátku devadesátých let předtím, než s kytaristou Vitem Brattou White Lion rozpustili. Tehdy se jednalo o úspěch světový, se kterým se ten současný srovnávat nedá a v Americe dnes už Trampa znají jen fajnšmekři, ovšem posun to je. A dlužno říct, že zasloužený, protože Tramp se na svých sólovkách vypracoval ve skutečně zdatného písničkáře, který dnes s přehledem strčí do kapsy mnohem více mediálně vyhoněné interprety jako Bryana Adamse nebo Lennyho Kravitze.
Na posledních deskách Tramp rozvíjí styl, se kterým začal už v roce 1997, kdy přišel se svým sólovým debutem „Capricorn“. Ovšem v posledních letech k hudbě přistupuje citlivěji, dává větší prostor akustické kytaře (kterou obsluhuje on sám) a klávesám. Jeho současná hudba působí tak dospěleji (ve srovnání s takovými věcmi jako „Hungry“, „Lonely Night“ nebo „Broken Heart“ od White Lion o tom nemůže být pochyb) a Tramp se tak nenuceným způsobem stává skutečným písničkářem, který vypráví své životní příhody.
A to s notnou porcí hitovosti. Tu sice už sám o sobě zaručuje jeho osobitý plačtivý hlas, který však přece jen časem hrubne, především však hudební nápady, kterých má Tramp opět na rozdávání. Ten chlap měl prostě vždy čich na hit. To se ukázalo už v osmdesátých letech, kdy mu ovšem záda jistil kytarový génius Vito Bratta, ovšem teď je Tramp už léta sám a jeho rukopis je nezaměnitelný. Navíc umí napsat skutečně silné melodie, na kterých jeho písničky stojí.
Daly by se z nové desky vyzdvihnout singlové „High Like A Mountain“ a úvodní „Give It All You Got“, ovšem bylo by to krajně nespravedlivé k těm ostatním, protože silných momentů je tu, skoro by se dalo říct, až hanba. Třeba výtečné „Counting The Hours“, „No More“ či snová „Live To Tell“. Zajímavě pak působí „Wait Till Forever“, protože to je vyloženě hozená rukavice Lennymu Kravitzovi, když Tramp pálí jeho zbraněmi.
Mike Tramp je v současné době při chuti. Kdo by to byl čekal od člověka, který před dvaceti lety po hořkém konci výborných Freak Of Nature prohlašoval, že nastal čas pověsit muziku na hřebík. „Nomad“ je další jeho výborná deska. Album chlápka, který něco zažil. Album skutečného umělce.
|
