Soilwork jsou dnes kapelou konzervativní, nepřekvapující, ovšem přesto kvalitní. Za těch dvacet let existence si dokázali udělat slušné jméno a i když kvalita jejich desek v minulosti byla kolísavá, stále je jejich melodický death metal (dá-li se jejich hudba tak ještě nazývat) zárukou kvalitního poslechu. I když jsem zmínil, že Soilwork je dnes konzervativní kapela, prošla si i tahle formace svým vývojem, který se zastavil někdy před deseti lety a dnes už jen kapela svůj styl vybrušuje, přidává více melodií a refrény jsou stále více stadionovější.
„The Ride Majestic“ je proto „jen“ dalším albem do diskografie kapely. Skupiny takový typ alba nazývají přesně takovým, jaké od nich jejich fanoušci očekávají. Novinka obsahuje přesně to, co už v minulosti bylo od Soilwork ke slyšení, protože vše se tvořilo podle předem stanovených šablon. Možná překvapí silnější melodie, za což možná může výtečný AOR projekt The Night Flight Orchestra, který si zpěvák Björn Strid postavil s basistou Arch Enemy Sharleem D´Angelem. Z některých refrénů, a to také díky Stridově čistému vokálnímu projevu. je právě tahle komerčně situovaná kapela cítit.
Co se týče produkce, je novinka rovněž typickým příkladem alb Soilwork. Je tu totiž několik hitů, ovšem i pár zbytečných vatovitých momentů. Podívejme se na to jmenovitě. Staré fanoušky určitě potěší například titulní „The Ride Majestic“ a pravděpodobně nejhitovější (rozuměj s nejvýraznějším refrénem) „Death In General“, kde dochází k výbornému prolínání death metalového základu s pop metalovým refrénem, a i díky tomu je tohle jeden z nejsilnějších momentů alba. Potěší i „Alight In The Aftermath“ s naprosto silovým úvodem.
Ovšem pak jako kdyby se něco zaseklo a kapele došly nápady. S příchodem „Patrichor By Sulphur“ přichází stále méně a méně výrazných momentů, což dostupuje vrcholu v bezzubé „All Along Echoing Path“. Závěr desky je pak už zase o něco silnější. Ať už si vezmeme punk/death metalovou vypalovačku „Shining Lights“, která na nějaké komerční ambice zvysoka kašle, ovšem energie má za milion, nebo závěrečnou epickou „Father And Son, Watching The World Go Down“, kde kytaristé vkusně využívají odkazu Iron Maiden.
Zhodnocení tohoto alba je velice prosté. Deska nedosahuje kvality alb, jaké Soilwork vydali v první polovině minulé desetiletky, tedy zejména dvojice „Natural Born Chaos“ a „Figure Number Five“, ovšem krize, kterou tahle kapela měla v období „Sworn To A Great Divine“ je snad už nadobro zažehnána. Fanoušci kapely budou spokojeni s vědomím, že druhé „Figure Number Five“ už Stridova parta nikdy nenatočí a ti, co Soilwork doteď neměli v lásce, svůj postoj k nim rozhodně nezmění.
|
