Je to dvacet let, co se v Přibyslavi dala dohromady parta, říkající si Chrchlor (což je tak bestiálně úchylný název, že jsem nemohl tohle povídání začít jinak…). Po třech letech se přejmenovali na Zodiac, poté na dlouhých pár pátků začátkem století přerušili činnost, a letos přišli se svojí v pořadí čtvrtou nahrávkou, deskou „Breathe The Darkness“. Která se dá charakterizovat poměrně stručně a jasně. Přímočarý staromilský death (s nějakým tím lehkým úklonem i do dalších tvrdých žánrů, lze zacítit doom, thrash i black) s přívlastkem melo-, s celkem stereotypním, nicméně poměrně srozumitelným vokálem, až chytlavými kytarami (ano, pokud lze předkládat hlavní argument pro užití pojmu melodeath, tak zásluhu na tom mají právě kytary, které tak jsou tím nejpovedenějším elementem nahrávky), s celkem živými, pestrý, sytými (když už rezignují na pestrost, tak alespoň energicky nakopávajícími) bicími a nepříliš výstavním zvukem.
Největším plusem osmi skladeb je fakt, že Zodiac se nebojí změn (jako nejlepší příklad poslouží třeba přechod z těžkopádnosti do živějšího tempa v „Odinovi“), nelpí na jednotvárnosti a jednoduchosti, největší bolestí je (i přes výše zmíněné) monotónnost, do které se (a pomalu se dostáváme k frontmanovi Thomasovi) tahle deska pomalu slije.
Grafické ztvárnění alba je pak znásobením určité strohosti samotné muziky, informační hodnota obalu je prakticky nulová, což je – třeba i v souvislosti s nepochopitelným ocáskem z filmového Císaře a Pekaře v závěrečné titulce, jehož zařazení by se třeba podařilo nějak osvětlit – dalším mínusovým bodem.
U deathových staromilců by určitá nostalgie mohla sehrát pozitivní roli, jinak marně hledám pro „Breathe The Darkness“ nějaké smysluplnější využití. Neurazí, nenadchne, Konec řečí, víc už není o čem.
|
