Byl 18. prosinec roku 1943. Na Pražském hradě seděl Emil Hácha, Rus už sice hnal Němce na západ, ale o konci Třetí říše mohl uvažovat zatím jen dobře střelený fantasta. Nad Dartfordem v kentském hrabství v Anglii duněly těžké bombardéry, naplněné ničivou municí, když se ten den poprvé o slovo v Livingstone Hospital přihlásil jistý Keith Richards. Člověk, který měl v budoucích letech znamenat ve světě hudby to stejné, jako v té době třeba Glenn Miller se svým orchestrem. Dnes samozřejmě Richardse asi není třeba nikomu blíže představovat, protože když se řekne jeho jméno, musíte jedním dechem dodat jméno druhé. Mick Jagger. A s tím samozřejmě Rolling Stones. S The Beatles největší rocková kapela všech dob. Průkopníci ostrého rock n´rollu, který ovlivnil snad absolutně každého. Od Led Zeppelin, přes Deep Purple, Black Sabbath, Kiss, Aerosmith, až po Iron Maiden, Metallicu, Guns n´Roses… Pokračovat asi nemusím.
Richards prostě u toho byl, když se psaly dějiny rocku, prožil toho (a vypil a vyšňupal) víc, než kdo jiný. Dnes je dvaasedmdesátiletý kmet, který ovšem stále nechce svou kytaru pověsit na hřebík a vzdát se aktivního muzicírování. Samotní Rolling Stones jsou stále také ještě aktivní a sem tam se vypraví na nějaké to menší turné, ale navzdory tomu, že Richards tisku řekl, že by nová deska této legendy mohla vyjít příští rok, nikdo tomu moc nevěří. Za posledních dvacet let totiž Rolling Stones vydali jen dvě alba, a to poslední, „A Bigger Bang“, vyšlo v roce 2005. Od té doby ticho. Richardsovi to zjevně moc nevyhovuje. Proto také přichází se svou třetí sólovou deskou, třiadvacet let od předchozí sólovky „Main Offender“.
V případě novinky „Crosseyed Heart“ je asi zbytečné se ptát, jak deska zní, v jakém je hrána stylu. Snad by někdo, prokristapána, nečekal od Richardse, že by se ve svých dvaasedmdesáti letech někam na míle daleko vzdálil od toho, co dělá celý život. Novinka je plná toho prehistorického stoneovského rock n´rollu, hraného s ohledem na věk hlavního představitele. Sem tam je slyšet úkrok stranou do blues, do country, do folku nebo dokonce do reggae (výborná „Love Overdue“), ovšem vždy se všechno včas poslušně vrátí do starých kolejích.
Ledacos už naznačil pilotní singl „Trouble“, což je jedna z nejvýraznějších položek na desce. Ovšem ne jediná. Richards moc dobře ví, že je nejsilnější v klasických rockových skladbách a proto si své nejlepší riffy nechal pro skladby jako „Nothing On Me“ (místy jeho hlas zní jako projev Micka Jaggera), „Suspicious“ nebo „Something For Nothing“. Tyhle čtyři jmenované skladby jsou určitě vrcholem kolekce a rozhodně by se nemusely stydět ani na žádné desce pozdních Rolling Stones.
Když už jsem zmínil Richardsův hlas, ten je možná jedním z největších překvapeních alba.
Myslím, že by si nikdo nevsadil na to, že ve svých letech a se svou minulostí dokáže tenhle chlápek znít tak mladě, jak to je slyšet na „Crosseyed Heart“. Nepouští se do žádných velkých experimentů, ovšem při duetu s hvězdnou Norah Jones (a že ta skutečně zpívat umí) ve skladbě „Illusion“ si žádnou ostudu neuřízne. Takže v podstatě jediné, co lze tomuhle albu vytknout, je jeho zbytečně prodlužovaná stopáž, protože skladby na konci desky už ztrácejí dech a svou kvalitou se zbytku písní ne a ne vyrovnat.
„Crosseyed Heart“ je až nečekaně dobrá deska. Sice nebudu tahat nejvyšší hodnocení, jak už to udělali někteří zahraniční recenzenti, ale na uznalé pokývání hlavou to v tomto případě je. Ona vlastně Richardsova sólovka by mohla klidně z fleku být novou deskou Rolling Stones. Je to takové Rolling Stones minus jeden Jagger.
|
