Kdo by si na Geoffa Tatea vsadil nějakou tu pětku poté, co kariéra Queensrÿche po výborném albu „Promised Land“ nabrala těžce sestupnou tendenci, která se projevila jak mizernými alby, tak i koncerty, které nepatřily zrovna mezi ty špičkové? Všechno pak vygradovalo v roce 2012, kdy se zpěvák popral se svými spoluhráči přímo na pódiu a brzy se z kapely poroučel. Předtím ještě stihl vydat nepřesvědčivou sólovku „Kings And Thieves“ a potom všechno zamotal, když si postavil vlastní podobu Queensrÿche a do světa pustil dílo „Frequency Unknown“. Album vpravdě mizerné, ovšem pokračující v tradici slabých alb Queensrÿche posledních let. Naopak jeho bývalí spoluhráči pak přispěchali (rovněž pod názvem Queensrÿche) s eponymní deskou, která byla mnohem podařenější.
Nakonec Tate ustoupil Michaelu Wiltonovi, Eddiemu Jacksonovi a Scottovi Rockenfieldovi a za úplatu jim jméno Queensrÿche přenechal. S jednou výjimkou, nárokoval si totiž veškerá práva na opus „Operation: Mindcrime“, tedy desku, která kdysi Queensrÿche celosvětově proslavila a dodnes ji řada fanoušků cituje jako největší klasiku v diskografii kapely. Byl tedy logický tah svou novou kapelu pojmenovat právě po tomto díle. I když, kapelu… V případě Operation: Mindcrime nemáme toho moc co dočinění s regulérní kapelou, ale spíše s projektem, který stojí a padá právě s Tatem. Tomu na téhle desce kryje záda kytarista a bývalý parťák z Queensrÿche Kelly Gray, basista z Disturbed John Moyer, klávesista Randy Gane, se kterým Tate spolupracoval už na zmíněné sólovce „Kings And Thieves“ a bývalý bubeník AC/DC a Dio Simon Wright. Tedy sestava podobná té, která natáčela „Frequency Unknown“.
V případě „The Key“ se o tak zoufale průměrné dílo (které místy zavánělo až průserem) naštěstí nejedná. To se ale čekalo s přihlédnutím k minulému dílu, i k deskám pozdních Queensrÿche. Samozřejmě, Tate je spíše vizionář a proto se nedalo předpokládat prudké čelem vzad, které předvedli jeho bývalí kolegové, i když z komerčního hlediska by to bylo určitě to nejrozumnější. Tate na to ale kašle a „The Key“ toho zase tolik se slavnými osmdesátými lety společného nemá. I když album startuje nevýrazně v podobě zmatené „Burn“ (samozřejmě po intru „Choices“), velmi brzy přijde jeho vrchol v podobě tří skladeb „Re-Inventing The Future“, „Ready To Fly“ a zejména „Life Or Death“, což jsou věci, které se pohybují v intencích toho nejlepšího, co kdy Tate stvořil s Queensrÿche (čímž se samozřejmě rozumí dvojice alb „Operation: Mindcrime“ a „Empire“).
Ovšem následuje rychlé a kruté vystřízlivění „The Stranger“. Opět se na povrch derou momenty, které zaplevelily nepovedené desky jako „Q2K“ nebo „American Soldier“, kdy se Queensrÿche snažili nahnat co nejvíce módních trendů a ze své hudby udělali místy až neposlouchatelnou slátaninu. To je případ i téhle skladby, do které, když Tate začne rapovat, ťukáte si na čelo, co to zase má znamenat. Naštěstí se jedná jen o tenhle jeden úlet a zbytek alba se nese už v tradičnějším duchu, přestože nápady a lehkost ze začátku alba už chybí. Nadchne pak už vlastně jediná věc a to křehká balada „On Queue“ s vkusně zaranžovaným saxofonem.
Po „Frequency Unknown“ je „The Key“ krok správným směrem. Není tady samozřejmě žádné „Jet City Woman“, „Silent Lucidity“ nebo „Speak“, ale přece jen ukazuje, že Tate se ještě úplně nevyčerpal a dokážet dát dohromady i velice slušné skladby. I když jich není plná deska, ty podařené jsou skutečně tak dobré, že už i to dělá z „The Key“ nadprůměrnou záležitost.
V roce 2013 to Tate v přímém souboji se svými kolegy prohrál na celé čáře. Kvalitativní rozdíl mezi deskami „Frequency Unknown“ a „Queensrÿche“ byl takřka propastný. Teď je venku „The Key“ a za pár dnů vychází „Condition Human“ od Tatových bývalých kolegů. Uvidíme, jak si oba tábory povedou v roce 2015.
|
