David Gimour má na stará kolena práce až nad hlavu. Jen co dokompletoval fragmenty nápadů, na kterých před dvaceti lety pracoval ještě s Rickem Wrightem, aby vydal jistojistě poslední album Pink Floyd, je tu se svou další sólovkou. Prvním vlastním albem po devíti letech od „On An Island“. Gilmour pracoval na novince „Rattle That Lock“ v poklidu, ve svém domě, spolu se svou manželkou Polly Samson. V uvolněné atmosféře, s teplem ohně rodinného krbu. A teď tuhle nahrávku, na které hostují na dvě desítky jeho přátel, ať už na pozicích doprovodných vokalistů, bubeníků nebo klávesistů, předkládá posluchačům, jako že by se klidně mohlo jednat o další album Pink Floyd.
Gilmour je totiž jediným členem téhle legendární kapely, který je v současné době kompozičně činný. Bubeník Nick Mason natočil za celý život jen jedinou sólovku „Nick Mason´s Fictitious Sports“ a to před čtyřiatřiceti lety, Syd Barrett a Rick Wright už spolu hrají tam nahoře a Gilmourův odvěký rival a největší sok Roger Waters deset let nepřišel s ničím novým a svět objíždí s už trochu blednoucím projektem floydovské Zdi. Gilmour je tak jediným, kdo odkaz Pink Floyd drží nad vodou a z „Rattle That Lock“ je to také řádně slyšet. Je pravda, že Pink Floyd toho od okamžiku, kdy je po slavné „The Wall“ Roger Waters rozeštval a kapela pak pokračovala jen pod Gilmourovým vedením, moc neudělali. Jako jediný skladatel totiž zbyl právě Gilmour a i proto „Rattle That Lock“ zní jako Pink Floyd z pozdější éry, kteří dostali malou chuť si sem tam mírně zaexperimentovat.
Jasným poznávacím znamením této desky je pochopitelně kytara a zpěv. Gilmour má svůj specifický, léta pěstěný styl, který definoval jak Pink Floyd, tak samozřejmě jeho sólovou kariéru. Hned jak zazní jeho kytara v úvodní instrumentálce „5 A.M.“, hned je slyšet, kdo vlastně těch šest strun obsluhuje. Stejné je to i se zpěvem. Gilmour sice není zpěvák z ranku Gillanů, Plantů nebo Coverdaleů, ale opět je tak rozpoznatelný, že si hned vedle například pilotního singlu novinky, kterým je titulní skladba, vybavíte třeba „Comfortably Numb“ nebo „High Hopes“.
To, co "Rattle That Lock“ odlišuje od desek Pink Floyd, je atmosféra. Je slyšet, že novinka vznikala v klidu, v uvolněné, přátelské atmosféře a ne v halucinogenním oparu začátku sedmdesátých let, nebo v prostředí plného nenávisti mezi jednotlivými členy, jako v období „The Wall“ a „The Final Cut“. Skladby nejsou tak nervní, tak překombinované a tak si Gilmour může dovolit i výlety tam, kam by mu to v Pink Floyd neprošlo. Proto můžeme slyšet ozvěny Paříže padesátých let v „Faces Of Stone“ nebo naprosto odlišnou „The Girl In The Yellow Dress“, což je kavárenské blues smíchané s jazzem a šansonem, kde prim kupodivu nehraje kytara, ale saxofon.
Většinou se ale ozývá minulost, někdy až doslovně, když se v „A Both Lies Waiting“ o slovo přihlásí zesnulý Rick Wright prostřednictvím nasamplovaného hlasu. Právě tahle balada je jedním z nejvíce floydovských kousků na albu. Ty už tolik nepřekvapí jako experimenty. Takové věci, jako zmíněná titulní věc, „Dancing Right In Front Of Me“ nebo „In Any Tongue“ by klidně mohly být na „The Division Bell“ nebo „A Momentary Lapse Of Reason“ a nikdo by si žádného velkého rozdílu nevšiml. Tím ale nechci říct, že by se Gilmour pokoušel jen tak z plezíru oživovat starého ducha. Ne, „Rattle That Lock“ si žije vlastním životem.
Gilmourovi je letos devětašedesát let. O tom, že je už na sklonku kariéry nikdo nepochybuje, ani on sám. Ale i na onom sklonku tvoří velmi slušná, podařená díla, které jeho jménu rozhodně ostudu neudělají.
|
