Španělský power a heavy metal mám v oblibě zejména díky kapelám, které se nebojí do své hudby propašovat neředěnou dávku sentimentálních melodií, jež mi ve spojení s románským jazykem evokují prosluněnou pohodu, nekonečné pláže a podobné, pro běžného našince většinu roku zhola nepřístupné věci. Debutové album „Suenos De Realidad“ Mandrágory Negry bylo napěchováno hudbou, která podobné asociace zhmotňovala přímo bytostně. Jeho následovníka s názvem „Imparable“ jsem proto očekával jako málokterou jinou letošní nahrávku.
Pravda je, že se o nějakém výrazném zklamání mluvit nedá, ačkoli je nutné dodat, že novinka první desku nepřekonává a v určitém ohledu naopak zůstává stát za jejími kvalitami. A projevuje se to, žel, právě v oněch sladkobolných momentech s typicky klesající basovou linkou, kterých album s ajzboňáckým motivem na obalu obsahuje méně, nežli jsem si tajně (i netajně) přál. Naštěstí však neabsentují, čehož důkazem je hned úvodní kus „Un Largo Camino“ s příjemným klenutím a zajímavou koncertní vsuvkou v půli skladby. Nejsilněji pak radostný halas bouchne v rychlé pětce „Fue Tu Pasión“, která se svůdně vine v celé své délce se zenitem v mega zpěvném refrénu (vize pláže a míchaného nápoje v ruce je opět na světě!). Třešničkou na tomto mimořádně chutném dortu je adekvátně vykroucené sólo a také mluvené intro, které pocitově naprosto dokonale naladí na následující hudební melodrama. Jen díky této písni pro mě nové album Mandrágory nabylo svého smyslu. Podobných perel na něm ale nalezneme ještě více.
Patří mezi ně zejména dvojice baladických věcí „Para Siempre“ a „El Cielo Tendrá Que Esperar“, které za pomoci kláves, houslí i akustické kytary malují vpravdě dojemné hudební obrázky. Dopomáhá tomu i „rádiově“ vstřícný - a technicky precizní - zvuk, stejně jako subtilně pohodový hlas zpěváka Moisése Montera. V této souvislosti působí trochu úsměvně fotky členů kapely, kde všichni vypadají jako drsní macho borci, přičemž muzika, kterou hrají, působí nevinně a přítulně jako právě narozené dítko. Za zmínku dále stojí osmý song „19 de Septiembre“, kde se představí několik hostujících pěvců, včetně jednoho dámského hrdla. Zbytek skladeb pak znamená velmi příjemný a navýsost poslechový heavy metal (s neodmyslitelnou klávesovou podporou), žádná z nich však zároveň významně nepřesáhne laťku chytlavosti, kterou nastavila první deska. Proto i výsledné hodnocení musí být o půl bodu nižší.
|
