Zdá se, že u Tigertailz nevládne v posledních letech zrovna ideální situace. Možná už od smrti původního basisty Pepsiho Tatea, ale určitě od doby, kdy kapelu opustil frontman, který s ní zažil ty nejlepší časy, Kim Hooker. A nejen on, na místě basisty se hráči střídají jak na běžícím pásu, zmizel i vokalista Jules Millis, který nazpíval slušné předloňské EP „Knives“. Na místě zpěváka se poté objevil bývalý basista kapely Rob Wylde a jeho místo zastoupil jistý Berty Burton. Docela guláš… Jedinou jistotou tak zůstává poslední zakládající člen, kytarista Jay Pepper.
Jak jsem už zmínil, kapela vydala předloni EP „Knives“, které se dá považovat za zdařilou desku, což u Tigertailz není vždy zrovna jistota. Když pominu první dvě klasická alba „Young And Crazy“ a „Bezerk“, které tehdy definovala glam metal z britských ostrovů, následující vrchol v podobě moderně laděné (tím moderně rozuměj až přesahy do industriálu) „Wazbones“, byla jejich alba „Bezerk 2.0“ a „Thrill Pistol“ spíše průměrnými kusy. Ne vyloženě průserovými alby, ale těmi méně výraznými.
Průser proto přichází až teď. „Knives“ možná naznačovalo, kudy by se kapela mohla vymotat ze slepé uličky, kam se dostala s deskou „Thrill Pistol“, „Lost Reelz“ všechno zahazuje a nabízí absolutně nejhorší materiál, se kterým kdy tahle parta z Cardiffu přišla. Není to v tom, že by Rob Wylde byl špatný zpěvák, i když charismatu Kima Hookera a nakonec ani Julese Millise nedosahuje ani v nejmenším, spíš jde o celkovou náplň desky a provedení některých dobrých nápadů.
Špatný už je zvuk sám o sobě. Bicí zní naprosto otřesně, místy plechově, jinde spíše jako automat (nahrával to vůbec Matt Blackout?), kytary neřežou a sbory (například ve „FNA“, která nemá zrovna nulový potenciál) jsou zoufalé, utahané, místy až skoro tahající za uši. Nejhorší ovšem je využívání předpotopní elektroniky, který zní jako z osmdesátých let a s kapelou roku 2015 nemá vůbec nic společného. Takové experimenty by si asi nedovolila leckterá začínající kapela, na jejichž úroveň se touto děsivou deskou Tigertailz degradovali. A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že nápady na tuhle desku měla kapela poschovávané po šuplících už několik let, protože všechno zní jako ten nejhorší odpad z minulých alb. Prezentují se s tím přece v roce 2015 a soudě podle toho, je jejich současná forma minimálně pod psa.
Ono ani nemá smysl rozebírat každou položku z osmnáctiskladbového alba, ze kterého stojí za poslech snad jen závěrečná balada „Fall In Love Again“ (tu nazpíval ještě Jules Millis) a možná ještě tak „Welsh National Anthem“, což je samozřejmě na kytaru zahraná hymna Walesu, odkud kapela pochází. Jinak je to prostě ztráta času. O to víc zamrzí, že Tigertailz nebyli nikdy předtím vyloženě špatnou kapelou.
|
