Snad všechny rockové a metalové encyklopedie citují název této kapely. Trauma. Že to zní nějak povědomě? Samo sebou, protože tahle formace ze San Francisca dala světu basistu Cliffa Burtona, jenž v této kapele působil v letech 1981-1982, aby jim ho potom vyfoukla Metallica. Jinak ale nutno podotknout, že tohle je skutečně jediná zásluha, kterou lze kapele Trauma přičíst. Jejich debutová deska „Scratch And Scream“ z roku 1984 nebyla žádná sláva a proto nikoho určitě nepřekvapilo, že se tahle kapela o rok později rozpadla. Na druhou stranu o to překvapivější je fakt, že Trauma od roku 2011 působí na scéně znovu a letošní rok vydává své druhé album. Po jedenatřiceti letech.
Jenže ono jako kdyby oněch jedenatřicet let neexistovalo. Nedám nic za to, že kdyby „Rapture And Wrath“ vyšlo třeba rok po debutu, tedy před celými třiceti lety, znělo by na chlup stejně. Tahle deska je totiž tak hluboko zakořeněna v osmdesátých letech, že se může zdát, že to je nějaká zapomenutá nahrávka z té doby. Údajně není. Trauma na ní opět zní jako třetiligová parta amerického metalu poloviny osmdesátých let, pro kterou jsou třeba takoví Malice, Omen, Manilla Road nebo Hellstar nedostižnými hvězdami. I ten vysoko položený zpěv zakládajícího člena Donnyho Hilliera je stejně otravný jako v roce 1984.
Po instrumentální stránce není kapele toho možné moc vytknout, když si odmyslíme nepůvodnost riffů a kytarových sól, ovšem s invencí to je mnohem, mnohem horší. Všechny skladby tak nějak splývají dohromady, protože kromě gradující „Pain“ se nesou ve středním tempu, které navíc působí i trošku unaveně, což je věc, která může metalové kapele nadobro zlomit vaz. Citelně je zde znát absence nosných nápadů, refrénů a prostě momentů, pro které by si člověk aspoň něco z té desky zapamatoval. Jediným záchytným bodem pak může být skladba „When I Die“, která jakžtakž má snadno zapamatovatelný refrén. Jinak samá šeď a průměr, vše stokrát slyšené a stokrát přežvýkané.
Když jsem na začátku téhle recenze zmiňoval, že tahle kapela má obrovskou zásluhu na tom, že pro svět objevila basistu Cliffa Burtona, zůstane tato její zásluha to jediné, pro co se název Trauma bude udržovat v rockových análech. Pro svou hudbu by si tahle kapela místo v encyklopediích asi ani moc nezasloužila. Možná jen mezi milovníky totální hudební zatuchliny.
|
