Manilla Road byli typičtí představitelé power metalu. Ovšem příznivci různých Sabatonů, Powerwolfů a podobných, v současné době v jistých evropských kruzích dost populárních kapel, se mohou zase rychle uklidnit. Manilla Road s těmito kapely nemají vůbec nic společného, protože představují ten původní power metal amerického střihu, někdy také nazývaný US metal. Ten vznikl jako odpověď na Novou vlnu britského heavy metalu a v podstatě hudebně z ní vycházel. Vždyť také hlavními propagátory tohoto stylu byli začátkem osmdesátých let Manowar (v době, kdy ještě krotili svou nechutnou megalomanii), Riot, ranní Queensrÿche, Fates Warning či Armored Saint. Manilla Road patřili vždy spíše do druhé ligy, ovšem k dobru jim lze přičíst, že jejich vliv nezůstal jen v zaflusaných klubech, ale vzpomněli si na ně třeba norští Darkthrone, kteří zařadili jejich cover „Raised On Rock“ na album „F.O.A.D.“ z roku 2007.
Stejně jako kapely podobného ražení slavili své největší úspěchy Manilla Road v osmdesátých letech. Dnes už jsou totální undergroundovou záležitostí, která hraje na stylových festivalech v podvečerních hodinách a kde z původních členů zbyl jen kytarista a zpěvák Mark Shelton. Hudebně ale stále Manilla Road vězí v osmdesátých letech, jejich styl se za ta léta nepohnul ani o píď. Možná tomu nahrává i fakt, že dobu největší grungemánie v první polovině devadesátých let prožila kapela neaktivně a ke studiové práci se vrátila až na přelomu tisíciletí, kdy už se metal zase vracel do starých kolejí.
I tohle jejich sedmnácté album kapely je obstarožním kouskem, kde se nehraje na žádnou progresi. Instrumentace je pochopitelně bezchybná, ovšem slabá produkce všechno sráží k průměru. Naštěstí jsou Manilla Road i dnes zruční skladatelé, tak přece jen výsledek není nijak tragický. Nejsilnější je kapela v epičtějších věcech, jako je úvodní a zároveň titulní skladba „The Blessed Curse“ nebo osmiminutová „Tomes Of Clay“ (ani přes svou délku kupodivu nenudí), ovšem svého vrcholu deska dostupuje v závěrečné „The Muses Kiss“, ze které jsou cítit raní Queensrÿche.
Ovšem na desce jsou dva zásadní kameny úrazu. Tím prvním je fakt, že svižnější skladby působí zatuchle, skoro až plesnivě, protože zní stejně, jako by zněly v roce 1985 (navíc perkuse jsou opravdu rušivě nazvučené) a pak je to projev vokalisty Bryana Patricka, který před lety u mikrofonu zastoupil lídra kapely Marka Sheltona. Ten sice nikdy nebyl bůhvíjaký zpěvák (což je možná důvod, že Manilla Road nikdy neprorazili do první ligy, vždyť srovnejte si ho třeba s Geoffem Tatem nebo Johnem Bushem), ale Patrick disponuje značně omezeným vokálním rozsahem, takže místo pořádného silového zpěvu, který by této hudbě slušel, slyšíme jen deklamace a vyprávění.
To nejpozitivnější na „The Blessed Curse“ je asi fakt, že deska vůbec vyšla. Ne že by byla nějak zásadní nebo (snad jen v rámci diskografie kapely) nějak převratná, to rozhodně ne. Ale udržuje jméno Mannila Road stále mezi živými, což by u legend mělo být. Vždyť i kultovní punkerka (sice už skoro dvacet let mrtvá) Wendy O. Williams zpívala v osmdesátých letech, že „legendy přece neumírají…“.
(K limitované edici alba vychází ještě bonusový disk "After The Muse", což jsou takřka akustické verze různých skladeb).
|
