Je asi jen málo umělců, jejichž sólová kariéra se dá srovnávat s tím nejlepším, co vytvořili v rámci své domovské kapely a čím si udělali jméno ve světě. Michael Monroe, někdejší ikonický frontman finských glam/punkových zázraků Hanoi Rocks, je jedním z nich. Hanoi Rocks byli jedineční spojením právě charismatu a osobitého vokálního projevu Monroea s kytarovou hrou a skladatelským umem Andyho McCoye. Sice se nikdy nedočkali platinových ocenění, ale vliv na celé hairmetalové hnutí, ať už z Ameriky nebo Evropy, je omračující. A Monroe na své sólové kariéře všechny tyhle prvky spojuje a těží z nich. A těží z nich skvěle.
Monroe už potřetí od (pravděpodobně) definitivního rozpadu Hanoi Rocks dokazuje, že se obejde i bez McCoye. Ten byl sice v řadách Hanoi Rocks nejpilnějším skladatelem (v osmdesátých letech výhradním, po comebacku 2003 dominantním, ovšem s výrazným podílem Monroea), ale zpěvák se dokázal rychle etablovat, a i když vliv Hanoi Rocks v jeho tvorbě pochopitelně slyšíte, jeho sólovky se nesou přece jen v trochu odlišném duchu. Je zde přítomno více rock n´rollu, s punkem se to bere spíše přes původní Ramones než The Clash a sází se více na stadionové hity. A proto nejen díky své minulosti, ale i současným aktivitám si Monroe ve Skandinávii právem užívá statut rock n´rollového krále a díky tomuto postavení se dá jeho význam přirovnat třeba k Iggymu Popovi nebo Lemmymu Kilmisterovi.
A zpěvák, soudě podle novinky „Blackout States“, nepolevuje. Sice oproti minulému albu „Horns And Halos“ došlo ke změně na postu kytaristy, kdy Dregen odešel, aby oživil svou domovskou kapelu Backyard Babies, ovšem náhrada v podobě Riche Jonese (ex-Amen) se zdá být odpovídající. Jinak je všechno opět na svém místě a všechno jede podle osvědčeného mustru. Tím ovšem nelze říct, že by deska byla stejná, jako její předchůdkyně, a dokonce nelze mluvit ani o vykrádání sebe sama, protože v případě „Blackout States“ přichází Monroe s nejvíce přístupnou deskou od restartu sólové kariéry v roce 2010.
Jak jsem už zmínil, sází se spíše na stadionové refrény, které hned u prvních skladeb „This Ain´t No Love Song“, pilotního singlu „Old King´s Road“ a „Goin´ Down With The Ship“ (utajený tip alba) způsobí příjemné mrazení v zádech. Je to energické, zpěvné, hitové. I když kapela ukáže místy pěkně ostré zuby, jako v kulometné punkové sprosťárně „R.L.F.“ (úvodní riff a rytmus bicích mi dokonce připomněly „Padesát“ od Visacího zámku, úvod titulní „Blackout States“ zase „Houby magický“ od Kabátu, i když pochybuji, že Monroe z toho něco slyšel…), jede se tentokrát spíše ve středních tempech, kde je důraz kladen na melodii. Možná to bude znít jako klišé, ale když si vezmete jakýkoliv ze třinácti zde obsažených songů, máte z něho potenciální hit.
A když si vezmete celou „Blackout States“ máte z toho třetí parádní desku v řadě, se kterou, pokud jste se někdy otřeli o Monroeovu tvorbu nebo samotné Hanoi Rocks, nemůžete šlápnout vedle. Zdá se, že tento blonďatý Fin zraje jako víno. Po nepřehlednostech začátku jeho sólové kariéry na přelomu osmdesátých a devadesátých let dneska všechno šlape jako hodinky. I když třeba sólový debut „Nights Are So Long“ se svou křehkou náladou a mocným využitím akustických kytar nebo následující streetrockový výbuch „Not Fakin´ It“ s hostujícím Axlem Rosem byly výborné desky, dnes je všechno profesionálnější a bez ztráty byť jednoho procenta energie. Monroe je prostě Pan Rock n´roll.
|
