Nedávno jsme vám přinesli první londýnský report a už se hlásíme s dalším. Tentokrát ale trochu netradičně. Podíváme se na srovnání koncertu norské progresivní kapely Leprous v Londýně z pohledu mého a totožné akce v Praze z pohledu kolegy Supermartonátora. Na rozdíl od happy metalu, o kterém jsme se bavili minule, progrese londýnské fanoušky táhne daleko víc. Přestože zastávka ve velmi příjemném klubu The Garage, který by velikostí mohl odpovídat např. zlínskému Masters of Rock Cafe, spadala na úterý, lidí se dostavilo nemalé množství a minimálně ze tří čtvrtin klub zaplnili.

Otevření klubu bylo avizované na sedmou hodinu a již před sedmou se před klubem začala tvořit fronta… a mě při výstupu z metra málem přejel přijíždějící tourbus. Pravděpodobně díky zpoždění účinkujících (ne mojí vinou, přejet jsem se nenechala) se otevření poněkud opozdilo a tak okolo půl osmé byl před klubem už pěkný štrůdl natěšených fanoušků.

Jako první se z trojice norských účinkujících na scéně po lehce komplikované přípravě objevila formace nesoucí poetický název Rendezvous Point. Bohužel technici neměli ještě zcela vychytaný zvuk a tak kapela, spíše než muzikou, zaujala (především pánskou část publika) okouzlující basačkou. Pětice z Kristiansandu, hrající progresivní metal, potažmo rock, dostala velmi krátký čas k prezentaci skladeb z prvního alba, které již brzy spatří světlo světa. Alespoň tak bubeník Baard Kolstad nevypustí duši. Tento mladík totiž na tomto turné usedá za své bicí hned dvakrát. Nejen jako člen slibně znějící první předkapely, především pak jako bubeník hlavní hvězdy večera. Rendezvous Point mají nakročeno správným směrem. Nejen, že v jejich čele stojí zpěvák Geirmund Hansen s charismatickým hlasovým projevem, ale kromě Baarda i zbytek kapely má již dost zkušeností z působení na norské scéně. Např. kytarista Petter Hallaråker (který také hrábne do strun tu noc dvakrát) se objevil po boku ICS Vortexe (známého především z Arcturus či Borknagar).

Následující Sphere z Osla rázně přitvrdili. Od vtíravých melodií jsme přešli k modernějšímu progu, melodickým vokálem kořeněnému growlu a k živočišné energii, sálající z kapely do publika. Které však toto příliš neocenilo. Dokážu si představit, že v Praze si fanoušci na Sphere řádně zapaří, ale londýnské publikum se sotva hnulo, přestože frontman kapely Isak Haugen se na pódiu div neuskákal k smrti. Nehledě na vlažné reakce během skladeb, byla vždy kapela oceněná hlasitým potleskem a publikum se tvářilo, že si i ve svém stoickém „rozmaru“ koncert užívá. Ostatně ani kapela si z reakcí nedělala hlavu, naopak si publikum chválila. Hudba Sphere je oproti předcházející a následující kapele podstatně drsnější, dostává se ale pod kůži a nejednoho (pokud nejste Brit) nutí podupávat, nebo kývat hlavou do rytmu. Drsný growl Haugena občas prořízne vsuvka v podobě naléhavého čistého vokálu kytaristy Maria Stranda, který bohužel v Londýně utrpěl mizerným nazvučením a tolik nevynikl. Kapela má na kontě zatím jedno album s názvem „Primordial“ natočené právě ve „Strand Studio“ a úspěšně na něm v progresivných rytmech kombinuje moderní s klasickými žánry. Bohužel ani Sphere, kteří si ve mně našli nového fanouška, nestrávili na pódiu příliš času a již vyklízeli prostor pro Leprous.

Leprous od svého přelomového alba „Bilateral“, které jsem v roce 2011 zařadila do top 3 desek roku, udělali obrovský krok kupředu. A také lehce obměnili sestavu, nejen o již výše zmiňovaného bubeníka, ale s doprovodnou kytarou se jako pátý člen na scéně znovu objevil kytarista Rendezvous Point. Samotnému vystoupení předcházelo mnohem více technických příprav, než u předcházejících kapel a vyplatilo se to. Tak krystalicky čistý zvuk jsem snad u klubového koncertu nezažila a už předem jsem litovala fanoušky v pražské Chmelnici. V The Garage se skoro všechny nástroje rozléhaly téměř jako na albu, jen možná basa byla poněkud potlačená. Vokál Einara Solberga dokonce zněl snad ještě lépe než na desce. I přes své divoké kreace si tato persona dokáže jaksi záhadně udržet zlato v hrdle a naléhavě tak promlouvat ke svému publiku. Show byla opět doprovázená projekcí na za muzikanty postavených obrazovkách, většinou se jednalo o lehce zneklidňující výjevy z přírody, nebo při skladbě „The Price“ o její videoklip. Nálada se v sále měnila podle skladeb z živočišné na naléhavou, hypnotickou, či mírně děsivou a husí kůži nahánějící – např. u začátku skladby „Slave“, kdy se hluboký zvuk kytary a basy rozrezonoval celým tělem ještě mocněji, než při poslechu alba „The Congregation“. Toto nejnovější album mělo také v setlistu největší zastoupení spolu s předcházejícím „Coal“. Na „Bilateral“ jsme se podívali jen jednou se skladbou „The Acquired Taste“, což trochu zamrzelo. Chyběl mi mrazivý „Thorn“, nebo hitovka „Restless“. Nehledě na tuto jedinou skvrnku na dokonalosti celého koncertu, publikum konečně během setu Leprous ožilo a spolu s „epilepticky“ vyvádějícími členy Leprous prožilo pravděpodobně jeden z nejlepších koncertních zážitků tohoto roku. Upřímně doufám, že tohle dokonalé nazvučení v londýnském klubu The Garage nebylo jen výjimku potvrzující pravidlo a že si tu užiju ještě další skvěle nazvučené akce.
Setlist: The Flood, Foe, Third Law, Chronic, Rewind, The Cloak, Acquired Taste, Red, Slave; přídavek: The Price, Moon, Down, The Valley.

Supermartonátor, Praha:
Podzim už vládne tvrdou a sychravou rukou, což je naprosto ideální pro severskou metalovou hudbu, proto jsem 25. října zavítal na „Novou Chmelnici“, kam dorazil trojlístek norských kapel. První se představili Rendezvous Point se svým progresivním metalem, který se perfektně hodil jako „zahřívačka“ před Leprous. Hutné math-metalové riffy (ty jsou v dnešní době vůbec v oblibě), zajímavé klávesy a melodický zpěv. V některých momentech mi skupina připomněla své známější krajany a hvězdy večera. Pozornost na sebe poutala i pěkná baskytaristka s krásným jménem Gunn-Hilde, která nejen dobře vypadala, ale hlavně svůj nástroj skvěle ovládala. Kapela se snažila, ale publikum bylo zpočátku odtažité a mezera mezi pódiem a první linií posluchačů byla třímetrová. Inu, těžký úděl předkapel. Rendezvous Point vnímám po koncertě jako nadějnou formaci, chyběla mi však větší pestrost nebo moment, který by mě definitivně strhnul na jejich stranu.

Lidí před pódiem přibylo a dostavili se Sphere. Moderní prog metal sliboval mnohé, ale takovou nálož jsem tedy nečekal. Kapela spustila brutální riffy a rytmiku a do toho všeho growloval zpěvák Isak jak o život. Chvílemi mi Sphere připadali jak extrémnější podoba Fear Factory. Podobná cyber atmosféra, podpořená efektním světélkujícím názvem jejich kapely na plachtě za nimi. Publikum bylo možná zezačátku stejně jako já překvapené z takového nářezu (jako předskokany Leprous bych je nikdy nehádal), ale nakonec se poměrně odvázalo a vytvořili kapele dobrou atmosféru. Jak psala Veronika, Isak se mohl uskákat. Nejvíc mne však dostal svými „evil“ pohledy a neskutečně drsnými grimasami. Tvářil se jak zhmotněné zlo světa a žíly na čele mu div nevyskočily mezi diváky (to by byl teprve metal). Mimo pódium to je však velice milý a přívětivý chlápek, který s vámi pokecá u stánku s merchem. Chválím za skvělý přístup k fanouškům. Hudba Sphere je moderní, tvrdá, přitom i dostatečně melodická. Občasné výjezdy směrem k death metalu mi dělaly vyloženě radost. Přesto bych od prog metalové kapely čekal něco víc nečekaného, každá skladba měla víceméně stejný model. Každopádně budu Sphere držet palce, je to kapela, která by si zasloužila více pozornosti.

S prvními tóny „The Flood“ se dostavila atmosféra, na kterou jsem se moc těšil. Leprous tohle prostě umí. Jejich progresivní rock/metal dokáže nevídané věci. Publikum už bylo zaparkované těsně u pódia a musím konstatovat, že Chmelnice sice nebyla úplně narvaná, ale návštěva byla víc než důstojná. Co jsem nečekal (byl to můj první koncert Leprous), byla absolutní živočišnost a energie Leprous. Kluci řádili, pařili a občas jsem myslel, že zpěvák Einar si při headbangingu rozbije hlavu o mikrofon. Einar je ve velké pohodě a zpívá naprosto famózně (i growling je výborný). Kytaristi zvládli i na malém pódiu psí kusy a neustále si vyměňovali pozice, lezli na odposlechy a energie jako by měli nekonečno. Na turné nyní hraje na kytaru Petter z Rendezvous Point, ale to jen proto, že Ǿystein je čerstvě otcem a tak si vzal do konce roku volno. A teď to nejdůležitější – jaký byl zvuk?

Leprous si přivezli vlastního zvukaře a tak i tohle bylo naprosto eňo ňůňo (ideální a profesionální novinářský výraz). Čtyři obrazovky promítaly sugestivní videa, které bych si klidně rád prohlédl i někde v klidu doma, protože pozornost na sebe zcela strhávala kapela. Hrálo se především z nové desky a přesně takhle si představuju prezentaci aktuálního alba. Einar toho příliš nenamluvil, vždy jen slušně poděkoval. Koncert tak nabral neskutečné tempo. Skladba navazovala na skladbu a koncert pelášil směrem vpřed. Kdo si myslí, že prog metal je nuda, tak by asi koukal, jaké „peklo“ Leprous rozpoutali. Publikum navíc znalo refrény a nebálo se zpívat. Atmosféra byla vskutku skvělá!

Setlist je po dobu turné prakticky úplně stejný, avšak oproti londýnskému koncertu byla jedna věc přece jen jiná. Krom „povinných“ přídavků, jsme dostali na Chmelnici ještě jeden další a to v podobě „Forced Entry“. Skvělé rozloučení se skvělou kapelou, která předvedla vynikající energické vystoupení.