Že se o Savage kdysi v metalovém pravěku vyjádřil pochvalně tehdejší člen Metallicy Ron McGovney a dokonce i sám Lars „Veliký“ Ulrich, kteří tuhle kapelu slyšeli na prapodivné kompilaci „Scene Of The Crime“ z jedenaosmdesátého, vůbec nic neznamená. Ulrich byl známý tím, že byl nekritickým obdivovatelem čehokoliv, co mělo něco společného s Novou vlnou britského heavy metalu a kdejakou hrůzu z Ostrovů vynášel až do nebes. Jenže Savage by si tak ostrý odsudek nezasloužili, protože jejich debut „Loose n´Lethal“ nebyl vůbec špatný a kapela se mohla stát hvězdou. Ovšem za předpokladu, že by deska vyšla o dva roky dříve. Ve třiaosmdesátém už totiž měla Metallica venku přelomový debut „Kill´Em All“, kterým se zrodil thrash metal a všechno, co se týkalo Nové vlny britského heavy metalu, najednou smrdělo zatuchlinou na sto honů.
Ústřední dvojice, zpěvák Chris Bradley a kytarista Andy Dawson, kterým mezitím Metallica vysekla pochvalu, když jejich skladbu „Let It Loose“ umístila na demo „Hit The Lights“, to ale zkusili ještě v roce 1985 s deskou „Hyperactive“, která ovšem zoufale propadla a Savage to vzdali. Objevili se až o dekádu později, kdy už zajímali jen okruh věrných. A tak to v podstatě zůstalo až do dneška, kdy s novinkou, příznačně nazvanou „7“ mají na svém kontě sedmičku alb.
Jistě, že Savage i dnes žijí ze zašlé slávy Nové vlny britského heavy metalu. Jsou natolik prosyceni osmdesátými lety, že o nějakých moderních postupech nemůže být ani řeč. Ovšem například v porovnání se svými souputníky Satan, kteří mají rovněž čerstvě venku album „Atom By Atom“, jdou na to Savage přece jen o poznání lépe. Zaprvé pochopili, že posun musí být alespoň ve zvuku, když už kompozice působí naprosto pravěkým typem a zadruhé, mají v zásobě přece jen vydařenější skladby, které vás neodradí hned po prvním poslechu.
Hlavním tahounem alba je samozřejmě ústřední dvojice Bradley a Dawson. Zejména Bradley místy přesvědčí, že by vždy velmi schopným vokalistou (pochopitelně, Rob Halford to není, ale charisma tenhle chlápek ve svém hlase má také), který umí jak vytáhnout výšky, tak působit naprosto ležérním dojmem, skoro by se dalo říct až pózou hollywoodského floutka v „Children Of The Night“. Kapela je silnější ve střednětempých kompozicích, než když se snaží pádit dopředu ozlomnohu ozlomkrk, jako například v „Payback´s Bitch“. Proto mezi nejvydařenější kompozice se určitě dá zařadit jak úvodní „I Am The Law“ a pak rozhodně o něco svižnější „Circus Of Fools“, jenž disponuje výtečným stadionovým refrénem.
Ovšem to zamrznutí v čase je všudypřítomné a místy není moc příjemné. Pokud ale někomu nevadí absence byť alespoň ždibíčku progrese, může se mu „Sedmička“ líbit. Jak jsem už zmínil, určitě je lepší než Sataní „Atom By Atom“, ale i než „Valley Of Tears“ od dalších souputníků Tank, kteří mají s minulostí dnes společné už jen to jméno.
|
