Saxon nikdy svým příznivcům nepřipravili vyloženě nepříjemné překvapení. I když samozřejmě někteří remcali, když se kapela po vzoru Iron Maiden pokoušela dobýt Ameriku s deskou „Crusader“ (určitě jedna z nejlepších desek kapely), koketovala s lehkonohým rockem na albech „Rock The Nation“ (spíše průměrné dílo) a „Destiny“ (vynikající album), případně se přikláněla k německé urputnosti na počinech „Killing Ground“ (naopak jedno z nejhorších alb jejich kariéry) nebo „The Inner Sanctum“ (solidní nadprůměr). Ovšem i tak jsou Saxon rozhodně jednou z nejlepších formací Nové vlny britského heavy metalu, která vydržela do těchto dnů.
I když samozřejmě už nikdy nenaváží jak kvalitou, tak úspěchem, na svá nejlepší díla z osmdesátých let nebo na skutečně výtečnou „Dogs Of War“ z pětadevadesátého, pořád bude jistota zaručena i pravidelnými dvouletými intervaly ve vydávání desek. Saxon jsou ale i dnes kapela pro skalní fandy a na koncerty se bude chodit hlavně kvůli starým věcem jako „Motorcycle Man“, „Heavy Metal Thunder“, „Wheels Of Steel“, „747/Stranger In The Night“ nebo „Crusader“. Protože, ruku na srdce, poslední alba jsou tak nějak stále jen na doplnění diskografie, než aby to byla vyloženě bomba, a v tomto trendu pokračuje i „Battering Ram“.
Možná by se i dalo říct, že oproti, dejme tomu, předchozím dvěma deskám, je ještě o malý kousek hůř. Nejprve neoslovil singl v podobě titulní skladby. Ta ovšem při opakovaném poslechu dorůstá do slušného heavymetalového kousku, který sice s jinými otvíráky, ať už jsou to zmiňované „Motorcycle Man“, „Heavy Metal Thunder“, „Crusader“ nebo vyloženě hitová „Ride Like The Wind“ či těžkotonážní „Dogs Of War“, trochu bledne. A o slušný kousek se jedná zejména v porovnání s některými jinými položkami desky. Kvalita ale předtím trochu vzroste s výbornou „The Devil´s Footprint“ (škoda jen toho ukecaného úvodu) a s „Queen Of Hearts“, kde lze ocenit zejména chrámové chorály.
Jenže pak forma skoro až nepochopitelně padá. Ještě „Destroyer“ je uposlouchatelná věc, ale po ní následuje trojice naprosto vatovitých a svým obsahem skutečně prázdných kousků „Hard And Fast“, „Eye Of The Storm“ a „Stand Your Ground“, které by v dobách největší slávy (a samozřejmě i nejlepších alb) Saxon neobstály ani jako B strany singlu. Situaci pak zachraňuje vzdušná „Top Of The World“, která jakoby v sobě koncentrovala ty nejlepší momenty celé kariéry kapely. S nevýraznou „To The End“ ale řetěz padá podruhé. Čest kapele pak zachraňuje závěrečný epos „Kingdom Of The Cross“, který zpočátku připomene někdejší hit „Broken Heroes“, ale jinak se jedná o emotivní baladu, kde si kytaristé vyhrávají s jednotlivými tóny a zpěvák Biff Byford text spíše deklamuje, než aby se dral do výšin.
Konec dobrý, všechno dobré…? Tentokrát ani moc ne. Pochopitelně, že skalní příznivci těchto Britů desku přijmou s otevřenou náručí, protože „Call To Arms“ a „Sacrifice“ už mají oposlouchané, ale ani to nemůže zastínit fakt, že „Battering Ram“ patří k těm nejméně vydařeným albům v dlouhé diskografii kapely. Možná by nezaškodila trochu delší, než obligátní dvouletá pauza, věnovaná nashromáždění skutečně silného materiálu. Času na reparát je stále ještě dost.
|
