Čtvrteční večer patřil rock’n’rollu. Na společném double-headline turné se sešla finská legenda Michael Monroe spolu se Švédy Hardcore Superstar a zastávku si udělali i v Londýně. Tentokrát to byl Monroe, kdo byl za hlavní hvězdu večera a i když se, na rozdíl od naší vlasti, po londýnských pódiích producíruje poměrně často a dalo by se tak očekávat, že ve čtvrtek nepřitáhne takový dav fanoušků, opak byl pravdou. Už drahnou chvíli před otevíračkou se před camdenským klubem začíná tvořit fronta rockerů natěšených na koncert Michaela Monroa a švédských už ne tak docela hair metalistů Hardcore Superstar.

Vzhledem k tomu, že na žádných plakátech a ani přímo na webu velmi prostorného klubu, spíše už menší haly, jsem se nedozvěděla nic o předkapele, překvapilo mě, když se na pódiu neočekávaně objevila banda mladých muzikantů z Londýna nesoucí název Chase The Ace. Kapela zaujala muzikou kombinující prvky klasického heavy metalu s hardrockem, či glam metalem a show si spolu s fanoušky náležitě užila. Pánové navíc celé vystoupení nahrávali a o to více úsilí do svého výkonu vkládali. Např. vypalovačkou „Hell Yeah“ ze stejnojmenného čerstvého alba rozeskákali a rozezpívali publikum. Pobavila také téměř jak z osmdesátých let vystřižená „Rock Bottom Rocknroll“, nebo „Dear Demon“. Ke konci vystoupení si přinesli na pódium velké nafukovací balóny, které vrhli do publika a značně tím rozjařili všechny přítomné. Na klasický rock’n‘roll Londýn evidentně slyší a tak, i když klub ještě nebyl úplně plný, kapela si nové fanoušky dozajista našla. Chase The Ace mají poměrně slušně našlápnuto a minimálně ve zdejších krajích, kde tenhle styl stále frčí, o nich ještě uslyšíme. Trochu bych jim jen vyčetla lehce neprofesionální připomenutí fanouškům, že si sice turné náramně užívají a jsou nadšení z příležitosti na něm být, avšak že z něj nemají žádné peníze a naopak si za něj musí zaplatit. Na druhou stranu se alespoň tyto typické praktiky dostávají k uším veřejnosti.

Na švédské hvězdičky Hardcore Superstar už začínalo v klubu přituhovat. Pod pódium se natlačilo spoustu lidí, natěšených na kapelu, slibující strhující show. Já sama s HCSS nemám z koncertních pódií příliš zkušeností. Kapela sice patří k mým nejoblíbenějším, ale toto bylo pro mě teprve druhé setkání s jejich vystoupením. To první mě před šesti lety na vídeňském festivalu Bash příliš neoslovilo. Londýnské vystoupení mi oproti tomu vídeňskému vzalo vítr z plachet. Hardcore Superstar řádili jako diví a samotné pódium jim nestačilo. Zpěvák nejen že často šplhal po konstrukci, ale také se vrhal mezi fanoušky. Bubeník Adde si našel čas producírovat se po stagi a blbnout s nástroji, když za jeho bicí zasedla mladá bubenice, kterou Jocke představil jako Hayley. V úplném závěru show při skladbě „Above The Law“ se objevil „divoký technik“, který začal rozebírat bicí, nejprve činely, poté bubny a chudák Adde tak dohrával skladbu s minimalistickým setem, kdy nakonec skončil pouze s virblem.

Na scéně však převážně kraloval charismatický a vtipem sršící Jocke Berg se svými divokými kreacemi. Víc prostoru měli ostatní muzikanti jen ve chvílích, kdy se ocitl buď již na zmiňované konstrukci, nebo v publiku. To se potom kytarista Vic utrhl ze řetězu a lítal po pódiu, jako kdyby na tom záležel jeho život. Jocke si v publiku také evidentně užíval. Vrhl se do prvních řad a komentoval dění na pódiu.

Nejen show jako taková, ale i setlist potěšil. HCSS se nezaměřili pouze na nejnovější desku, ale na druhou půlku své diskografie jako takovou. Bohužel nesáhli dále do minulosti, než na jejich „černé“ přelomové album, při kterém začali opatrně měnit styl. Při skladbě „Wild Boys“, kde Jocke už jen těžko ukníkal její výšky, bylo jasné proč. Z této desky zazněla ještě skladba „Hateful“ a pochopitelně jeden z největších hitů, „We Don’t Celebrate Sundays“, kdy se úspěšně rozezpíval celý sál. Na současných skladbách si ale Jocke zuby nevylámal. Ačkoliv po pódiu lítal jako splašený, na skladbách jako „Medicate Me“, „Into Debauchery“ a dalších to nebylo vůbec znát. Z novinky „HCSS“ kapela sáhla pouze po dvou skladbách, pilotce „Don’t Mean Shit“ a „Touch The Sky“. Více přišla na přetřes deska „Split Your Lip“ hned s otvírákem „Sadistic Girl“, skladbou „Guestlist“, v přídavku pak s „Last Call For Alcohol“, kterou Jocke uvedl s tím, že má pro publikum překvapení. Z této desky zazněla také „Moonshine“, nad kterou se mezi Jockem a Addem strhla vášnivá diskuze o tom, co je skladba vlastně zač. Bubeník ji vtipně označil za švédskou polka baladu. Na setlistu nemohla také samozřejmě chybět skladba „Dreamin‘ in a Casket“, díky které jsem měla husí kůži a uvědomila si, jaký je rozdíl mezi tím vídat svou oblíbenou kapelu každý rok – což ve finále přeci jen omrzí, anebo si na ni počkat hezkých pár let. Zážitek z vystoupení je pak úplně jiný.

Michael Monroe je motorová myš. Zajímalo by mě, na čem ten chlap v poslední době ujíždí (říká se, že už na ničem), protože na pódium se vřítil jako uragán a za celé vystoupení nepovolil, jako kdyby chtěl HCSS na celé čáře trumfnout. Ani jemu pódium nestačilo, a když se mezi dav, nebo po pódiové konstrukci sápal on, trochu mi zatrnulo. Fin přeci jen není nejmladší, ale zjevně je nezničitelný. A fanoušci byli div ne běsní. Jestli bylo při HCSS plno, na bývalého zpěváka Hanoi Rocks se jich pod pódium natlačilo tolik, že se sotva dalo dýchat. Že je londýnské pódium umravněné? Schytala jsem to pivem hned ve chvíli, kdy jsem vlezla do photopitu a během Monroova koncertu pařba neustávala. Přestože je tato rocková ikona na londýnském pódiu každou chvíli, diváci ji zbožňují. A totéž platí pro fotografy, kteří si pro dobré záběry div nelezli po hlavě a kamkoliv se muzikant hnul, vrhali se za ním. Monroe si podmanil hravě prakticky celý sál. Doprovodná kapela tvořená basákem a kolegou z Hanoi Rocks, Samim Yaffou, bubeníkem Karlem Rockfistem, kytaristou Stevem Contem, který si udělal jméno i s New York Dolls a nováčkem Richem Jonesem se sice na pódiu také činila, ale výkonem cvičitele aerobiku Monroem, který si vystřihl například i provaz, byla trochu zastíněna. Na druhou stranu ale na pódiu funguje chemie právě mezi Contem a Monroem a ti dva si na scéně dost notují, např. když se Monroe ujímá saxofonu.

Setlist otevřela skladba „‘78“ z alba „Sensory Overdrive“ a Monroe s kapelou se většinu času věnovali jeho sólové kariéře. Zaznělo ale také pár hitů Hanoi Rocks jako „Oriental Beat“, klasika „Tragedy“ a svižná „Malibu Beach Nightmare“. Kromě Hanoi Rocks nezapomněl Monroe ani na Demolition 23. Do playlistu trefně zařadil „Hammersmith Palais“ a závěrečnou „Nothin’s Alright“. Ze své diskografie vyšvihl novinky z „Blackout States“: „Old King’s Road“, „This Ain’t No Love Song“, „R.L.F.“. Také připomněl, jak se věci za dlouhé roky změnily se skladbou „Ballad of the Lower East“. Sáhl ale i po starších motivech, např. „Man With No Eyes“ a „Dead, Jail Or Rock’n’Roll“ z druhého alba datujícího se do roku 1989, „Not Fakin‘ It!“ Zazněly ale i „Trick of the Wrist“ v první půlce setu opět ze „Sensory Overdrive“ a „Got Blood?“. A nezapomněl ani na svůj oblíbený cover od Creedence Clearwater Revival, „Up Around the Bend“, který už ostatně Hanoi Rocks nahráli na své jedenatřicet let staré album „Two Steps From The Move". I přes délku setu ani on, ani kapela a ani publikum nepolevili ani na chvíli a Monroe dokázal, že mu rock’n‘rollový fanoušci stále leží u nohou.