Možná, že kdyby si Joela Hoekstru loni nevybral jako náhradu za Douga Aldriche do Whitesnake sám David Coverdale, tuhle desku bychom neposlouchali. Přece jen se snadněji získává smlouva jako člen slovutných Whitesnake, než jako pouhý kytarista Night Ranger, kteří už o komerční slávě mohou mluvit jen v minulém čase nebo jako jeden z tisíců členů obřího spektáklu Trans-Siberian Orchestra. Jenže Hoekstra je natolik dobrý muzikant, a na albu „Dying To Live“ slyšíme, že i obratný kytarista, který může bez uzardění stát vedle Davida Velikého, stejně tak i působit jako sólový umělec.
Přestože Whitesnake i Night Ranger jsou kapely, které na scéně působí bezmála čtyřicet let, Hoekstra se za veterána ještě počítat nemůže, protože jeho účinkování na scéně je mnohem kratší. S Night Ranger nahrál poslední dvě alba, s Whitesnake zatím jen jedno, a to letošní „The Purple Album“. Sám debutoval v roce 2000 pod svým jménem s dnes již zapomenutou deskou „Undefinited“. Ovšem jeho styl čerpá ze slavných dob hard rocku a někdy se ohlíží až směrem ke kořenům blues. Přestože sám tvrdí, že je nejvíce ovlivněn Angusem Youngem, je z jeho hry ponejvíce cítit stará britská škola. Ritchie Blackmore, Jimmy Page, Jeff Beck.
A „Dying To Live“ proto také není nijak zvlášť moderním dílem, ale spíše potěší řady pamětníků. Ostatně pochyby o tom, že by sólovou desku kytaristy z Whitesnake vyhledávali náctiletí, kterým rozhled po teritoriích rockové hudby končí u Five Finger Death Punch nebo Sabaton, mohou být oprávněně velké. Navíc „Dying To Live“ zní tak, jak se čekalo. Zkrátka jako Whitesnake bez Coverdalea nebo takoví tvrdší Night Ranger (místy). Hoekstra totiž do klasického hard rocku s příměsí blues místy umně míchá i silné ingredience AOR a v tu chvíli zní asi nejpřesvědčivěji.
Samotný start alba je ale poněkud křečovitý. Někdo sice může tvrdit, že otvírák „Say Goodbye To The Sun“ je „slušná jízda“, ovšem kromě dravosti a energie tu nesedí skoro nic. Nejvíce však podivně poskládaný refrén, jehož melodie není zrovna z těch nejpříjemnějších. Dvojka „Anymore“ kromě nepěkných kytarových harmonií v úvodu ale už vystrkuje růžky a dává na srozuměnou, že se na této desce blýská na časy. Aby také ne, když dvojice „Until I Left You“ a „Long For The Days“ je naprosto skvěle zmáknutý AOR, který jako kdyby vypadl z repertoáru samotných Foreigner. Do téhož ranku spadají i „Changes“ a „Start Again“, které tak dotváří nejvyvedenější čtveřici alba. Na opačnou stranu se pak kromě úvodní „Say Goodbye To The Sun“ může řadit i kýčovitá závěrečná věc „What We Believe“, kde si roli hostující vokalistky střihla Chloe Lowery, se kterou se Hoekstra potkal v řadách Trans-Siberian Orchestra.
Na tomto místě se určitě sluší říci i pár slov o sestavě alba, která obsahuje velmi silná jména. Pozici vokalistů totiž kytarista obsadil známými hudebníky, proto registrujeme hlasy Jeffa Scotta Sota (ex-Journey, Yngwie Malmsteen) a Russella Allena (Adrenaline Mob, Symphony X).
Volba basisty tentokrát padla na Tonyho Franklina, jenž hrával s takovými střelci jako je Jeff Beck, John Sykes, Jimmy Page nebo David Gilmour. A na bicí stoličku si nesedl nikdo menší, než letitý souputník Ronnieho Jamese Dia (ať už z Black Sabbath nebo Dio) Vinny Appice. Skutečně sestava jako hrom.
Ve výsledku je „Dying To Live“ dobré hardrockové album. Trpí sice určitou nevyrovnaností (co se týče shromážděných nápadů), ale člověk už si tak nějak zvykl, že ta přelomová rocková díla jsou dávno minulostí a dnes vycházejí jen alba, která se dobře poslouchají. A Hoekstrova sólovka taková je.
|
