„Když poslouchám naše staré skladby, trochu mi na nich vadí, že zní měkce, stejně jako můj styl zpěvu,“ řekl před časem frontman Michael Sweet a slíbil, že Stryper v budoucnu budou znít mnohem tvrději, než v dobách „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“. Jenže tahle prohlášení… Těch velkohubých keců jsme už od hvězd slyšeli tolik, že tomu Sweetovu můžeme věřit stejně jako tomu, když Ozzy Osbourne už pětadvacet let ohlašuje zaručeně poslední koncerty kariéry. Ze Stryper se samozřejmě přes noc nestala metalcorová nebo bůhvíjaká kapela a proto novinka „Fallen“ pokračuje v osvědčených tradicích.
V recenzi k minulé desce „No More Hell To Pay“ jsem poukazoval na to, že se kapela až příliš okatě vrátila ke svému nejúspěšnějšímu albu „To Hell With The Devil“ s moderním zvukem. A na „Fallen“ vlastně tento návrat pokračuje, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát Stryper přišli s mnohem více hitovým materiálem, který je paradoxně o něco málo měkčí než minulá deska a zejména v refrénech odkazuje na osmdesátá léta. Právě ony chorálové refrény odlišovaly Stryper už v osmdesátých letech, protože v té době byla jejich hudba klasickým hair metalem, v zásadě nikam zvlášť nevybočujícím.
Od svého comebacku mají Stryper sice mnohem více heavy výraz, ovšem nikam daleko od svého klasického stylu neutekli (když pominu otřesné, garážově znějící comebackové album „Reborn“). To je i případ novinky. Hudebně i textově klasičtí Stryper se silnými chorálovými refrény. Právě onen chorál je to první, co se na vás po spuštění alba vyvalí. V úvodní „Yahweh“ (podílel se na ní kytarista nu-metalových Sevendust Clint Lowery) totiž dostupuje jakýkoliv křesťanský metal svého vrcholu. Asi ani sami Stryper dosud nesložili tak majestátní refrén, který by věrně navozoval kostelní atmosféru a přitom nepůsobil nepatřičně za neprostupnou hradbou kytar. Výtečný úvod do alba, které pokračuje i dál výbornými kousky, titulní „Fallen“ a „Pride“.
Tak vysoký standard se sice neudrží po celou dobu a kvalita jde s „Big Screen Lies“ a „Heaven“ trochu dolů, ovšem ten sestup není nijak drastický, protože „Love You Like I Do“ (věc ve stylu skoro třicet let staré „Calling On You“), „Til I Get What I Need“ a „Let There Be Light“ jsou opět velmi, velmi silné skladby s výraznými melodiemi a energickými kytarami. Nepatřičně nepůsobí (což u Stryper spíše býval opak) ani balada „All Over Again“, která sice není tak silná, jako byla svého času výborná „Lady“, ale neopisuje žádné klišé z minulosti. Možná i díky síle materiálu, který „Fallen“ obsahuje, zůstává paradoxně nejslabší položkou celé kolekce předělávka sabbathovské klasiky „After Forever“, která k výrazu Stryper prostě nesedí.
Snem každé kapely, která slavila největší úspěchy už před dávnými lety (ono se to nezdá, ale Stryper už to také táhnou přes třicet let), je udělat desku, které by fanoušci dali přednost před jejich klasickými díly. A ejhle, ono se to Michaelu Sweetovi a jeho partě možná povedlo. „Fallen“ totiž snese ta nejpřísnější měřítka s dvojicí nejslavnějších alb „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“. Minimálně všechny ostatní z jejich diskografie do kapsy strčí s přehledem.
|
