Polemizovat nad vlivem, významem a přínosem Glenna Hughese pro rockovou hudbu by bylo zhola zbytečné, protože je bez pochyb, že jmenovaný je jedním z největších zpěváků, kteří kdy nechali otisk na libovolném rockovém díle. To už dokázal ve své první kapele Trapeze, posléze na úchvatné trojici alb Deep Purple (pro neznalce „Burn“, „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“) z poloviny sedmdesátých let, o dekádu později i na desce „Seventh Star“ od Black Sabbath, i když se tehdy nacházel ve zbědovaném alkoholovo-drogovém opojení, a nakonec i na řadě sólových alb a projektů, která vydává nepřetržitě od začátku devadesátých let. Italský kytarista Dario Mollo o svých kvalitách přesvědčil už na začátku devadesátých let, kdy s tehdejším zpěvákem Black Sabbath Tonym Martinem, přivedl na svět výtečnou desku „The Cage“. A právě Hughes a Mollo společně tvoří základ projektu Voodoo Hill, který má aktuálně na svém kontě novinku „Waterfall“. Po jedenácti letech od posledního počinu „Wild Seed Of Mother Earth“.
Ani člověk neznalý předchozí tvorby této kapely nemusí příliš tápat nad stylovým směřováním. Starého psa novým kouskům nenaučíš a proto ani Hughes se na stará kolena (letos už mu bylo čtyřiašedesát let) nepustil do žádných zásadních experimentů, stejně tak i Mollo předvádí to, co mu jde nejlépe. Plnokrevný hard rock staré školy, kde není nouze o ekvilibristické muzikantské výkony, podpořené naprosto unikátním vokálním projevem páně Hughese a sem tam i nějakým tím neotřelým nápadem.
Vymyslet v klasickém hard rocku dnes ještě něco nového je věc takřka nemožná. A vlastně už se ani nic nového neočekává (i když by to bylo nadmíru milé). Proto největším problémem podobných alb je fakt, že nemají vůbec čím překvapit. Všechno je totiž předem nalajnované, všechno jede podle zaběhaných figur. Ovšem naprosto profesionálně. Pak už jde v zásadě jen o množství nosných nápadů, které ta která deska obsahuje.
Ano, na „Waterfall“ ty nápady jsou také a není jich zrovna málo, i když na druhou stranu přehršle také ne. Nástup je vydařený, přestože otvírák „All That Remains“ nezpívá Hughes, který se ke slovu dostává až v o poznání slabší „The Well“, ovšem ani jeho projev nemůže skladbu zbavit lopotné atmosféry a pocit urputnosti, což se projeví ještě na několika místech této desky. V „Rattle Shake Bone“ ale úřaduje opět především Hughes, který se začíná dostávat do varu, aby pak ještě klidnil atmosféru v titulní baladické „Waterfall“. Ovšem naplno jeho hlasivky explodují ve svižné (dost možná že nejlepší skladbě kolekce) „Eldorado“ a zeppelínovské „White Feather“. Ovšem dojde i na slabší místa, kde nepomohou ani zmíněné mistrovské hudební výkony. Kromě zmíněné „The Well“, kde je pocit padajícího řetězu asi nejsilnější, žádné zázraky posluchač nemůže čekat ani od „Karma Go“, „Evil Thing“ (zde kvůli nefunkčnímu refrénu) a „Sunflower“.
„Waterfall“ tak reprezentuje klasickou hardrockovou desku dneška. Se všemi jejími výhodami i neduhy. Oproti klasickým dílům z minulosti je zde samozřejmě naprosto precizní zvuk a dokonalá produkce, ovšem s druhou „Burn“ nebo „Stormbringer“ Hughes už nikdy nepřijde. Letos je to pětačtyřicet let, co se poprvé tento legendární muzikant objevil na scéně prostřednictvím debutu Trapeze. Pětačtyřicet let je sakra dlouhá doba. Ale ani za tu Hughes neztratil nic ze svého unikátního projevu, což demonstruje i na „Waterfall“.
|
