Možná je to s podivem, ale kapela Gentlemans Pistols není na scéně úplným nováčkem, přestože se o ní začalo mluvit teprve před nedávnem. Pohled na historii kapely totiž řekne, že tuhle formaci někdejší člen hardcorové formace Voorhees, zpěvák a kytarista James Atkinson zakládal s vizí, že bude produkovat klasický hard rock sedmdesátých let. Kapela natočila dvě desky, až si jich před nedávnem všimla společnost Nuclear Blast a konečně jim nabídla vysněný kontrakt, což možná bylo i díky tomu, že do sestavy přibyl kytarový střelec britských deathmetalových hvězd Carcass, Bill Steer. Což je, vzhledem k tomu, jakou práci odvedl na přelomových albech „Necroticism – Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“, skutečná posila.
Přestože si Steer udělal jméno jako deathmetalový, nebo dokonce grindcorový kytarista, nemají ani po jeho příchodu Gentlemans Pistols s metalem prakticky nic společného. I trojka „Hustler´s Row“ je totiž plná odkazů na sedmdesátá léta, ovšem zahraných podle novějších postupů. Začátek desky, prvních pár riffů úvodní skladby „The Searcher“, tak může evokovat někdejší švédské retraře The Hellacopters, ovšem další vývoj událostí ukáže, že Britové na to jdou přece jen poněkud jinak, než Švédi. Především proto, že The Hellacopters (historie může být podobná v tom, že vůdčí postava The Hellacopters, Nicke Andersson, také začínala v deathmetalové kapele, tentokrát v Entombed) svou tvorbu nejvíce orientovali jako poctu raným Kiss a byla na nich znát i částečný příklon k punku. Ten u Gentlemans Pistols vůbec neslyšíte.
Tahle kapela se věnuje výlučně době předtím, než Sex Pistols vynadali před zraky celé Británie v pořadu Billa Grundyho královně, politikům a tak nějak celkově všem. Proto na albu „Hustler´s Riow“ slyšíte hard rock v jeho nejčistší podobě. Jsou zde jasné reminiscence na Deep Purple (titulní „Hustler´s Row“ působí, jako kdyby vypadla z alba „Stormbringer“ a jsou zde slyšet i odkazy na "When A Blind Man Cries"), Led Zeppelin (neskutečně vygradovaná bluesovka „Stress And Confused“), Thin Lizzy (jasný úvod u „Devil´s Advocate On Call“) nebo Američany Montrose (riffy v „Personal Fantasy Wonderland“). Naštěstí se nejedná o lacinou vykrádačku, protože ty odkazy jsou spíše pocitové, než aby se dalo říct, že tenhle riff kapela ukradla Jimmymu Pageovi, tenhle zase Ritchiemu Blackmoreovi.
Slabším článkem se na první poslech může zdát zpěvák Atkinson (ve své původní kapele Voorhees plnil jen roli sólového kytaristy), ve skladbách na začátku desky působí jeho hlas zbytečně afektovaně a slabě, ovšem to lze možná přičíst na vrub zvukaři, protože když přijde bluesová „Stress And Confused“, dokazuje i Atkinson, že rozhodně není špatný zpěvák. Pochopitelně, žádný druhý Gillan, Plant nebo Byron z něho nebude, ale pro potřeby Gentlemans Pistols je naprosto dostačující.
Z Atkinsona nebude druhý Gillan a z Gentlemans Pistols nebudou druzí Deep Purple. Přece jen hardrockový výbuch nastal před pětačtyřiceti lety a to už je nějaká doba. Rozhodně je ale „Hustler´s Row“ velmi slušnou deskou, která staví na tradicích, i když je nikam zvlášť neposouvá. O drtivém dopadu, jaký měla třeba „In Rock“ nemůže být ani řeč, ale pro ty, kteří už mají staré nahrávky prošoupané, může být Gentlemans Pistols čas od času velmi dobrou volbou.
|
