Přestože je dnes Vinnie Moore oporou britských hardrockových dinosaurů UFO, v době, kdy tahle kapela začínala, mu bylo jen pět let. Ovšem legendy praví o tom, že tenhle dnes jedenapadesátiletý kytarista už v době, kdy právě zmínění UFO začínali, pošilhával po kytaře a ve svých dvanácti letech nastoupil profesionální kariéru, kdy si jej všiml hledač kytarových talentů Mike Varney. Ten samý chlápek, který objevil třeba i Erica Johnsona nebo Yngwieho Malmsteena. Ve zlatých osmdesátých pak Moore platil za klasický příklad kytarového hrdiny. Muzikanta, který vydává instrumentální alba, kde omračuje svou zručností. Byl tak přesvědčivý, že si jej pro své slavné album „Hey Stoopid“ vybral sám Alice Cooper.
Moore je kytarovým hrdinou samozřejmě dodnes. Hráčem z čeledě satrianovité, vaiovité, schenkerovité, halenovské. Přestože se nikdy nestal tak slavným kytaristou, jako jeho kolegové, neznamená to, že by byl horším hráčem a od svého skoro třicet let starého debutového alba „Mind´s Eye“ si udržuje vysokou kvalitu. S vydáváním nových desek nepospíchá. Ani to není nutné, protože je jasné, že hitparádové úspěchy jej nečekají. Kytaroví hrdinové dnes už nejsou dávno tak v kurzu, jako před třiceti lety, kdy ně chodili zástupy fanoušků, toužících umět alespoň zlomek jejich mistrovství.
Mooreova nová deska „Aerial Visions“, první po šesti letech, opět bezezbytku naplňuje formuli instrumentálního progresivního hard rocku. Posluchači se opět dostane nepřeberné množství kytarových sól, výborných hudebních výkonů i ostatních zúčastněných, kteří se s Moorem snaží držet krok. Těžiště desky samozřejmě leží v sedmdesátých letech, které sice Moore z větší části aktivně neprožil, ale tehdejší hudbu má natolik v krvi, že se to zákonitě musí v jeho tvorbě objevit. Aby také ne, když právě sedmdesátá léta byla pro kytarovou hru tou nejlepší dobou.
„Aerial Visions“ se z větší části pohybuje ve středních tempech, ovšem třeba hned v úvodní „Mustang Shuffle“ uhodí kytarista na jinou notu a sáhne až ke stařičkému rock n´rollu. Je pochopitelné, že, stejně jako u kolegy Joea Satrianiho, kytara musí suplovat i sólový zpěv, protože ten, jak je Mooreovým zvykem, na „Aerial Visions“ opět nenajdete. Právě v rock n´rollovějších věcech s tím má Moore rozhodně práci, stejně jako v coververzi slavné „La Grange“ od ZZ Top, kde prostě původní zpěv je nesmazatelně vtisknut do hudební složky.
I přesto, že se jedná o instrumentální album, je deska vcelku pestrá. Najdou se na ní líbivější momenty, které sahají až někam k hranici hard rocku a AOR, jako třeba ve zpěvné (což je sice blbě řečeno, ale prostě taková je…) „Flame“, nebo ty zadumanější, jako v bluesově zastřené v „Looking Back“. Hlavní složkou ale zůstává hudební exhibice, která místy může evokovat až hrátky Dream Theater, také v tomto případě hovoříme o progresivním rocku. Ten tady zastupují zejména skladby jako je titulní „Aerial Visions“, „The Dark Dream“ nebo závěrečná sedmiminutovka „A Milion Miles Gone“.
S „Aerial Visions“ je to stejné jako s ostatními instrumentálními alby. Fajnšmekři a muzikanti ji ocení. Někde se budou podivovat, jak to ten Moore hraje, jinde uctivě kývat hlavou nad výtryskem hudebních nápadů. Opět poctivá nahrávka kytarové práce.
|
