Američané The Hudson Horror si po čtyřech letech své existence přichystali debutovou desku „Nemesis“ a já již podle samotného názvu kapely byl v očekávání, zda mne čeká něco vážně strašidelného. Inu, není k tomu příliš daleko.
S úvodní „What the Moon Brings“ se ponoříme do světa moderního melodického death metalu, ke kterému můžeme přidat i pojem „core“. Zde se kapela ještě rozcvičuje, teprve s druhou „Visions of Disgust“ pořádně šlápne na pedál. Tempo je vražedné, stejně tak riffování a zvířecí řev zpěváka Dana Kellyho je hodně intenzivní. Řev občas zhrubne do pořádného growlu. The Hudson Horror jsou rychlí, hráčsky zruční a sehraní, a i když Dan Kelly není úplně zpěvák dle mého gusta, poslouchá se to dobře. Problém začíná u třetí „The Ophidian Resurrection“, která zní vlastně stejně jako předešlé skladby. Opět skvělý groove a hudba je velmi intenzivní. Jenže je to pořád to samé stále dokola. Jasně, kapela jede ve svém stylu, ale písně se trochu slévají v jednu. Moment, který naštve nejvíc, je recitovaná pasáž z knihy Zjevení. Tu určitě znáte ze začátku „The Number of the Beast“ od Iron Maiden, v podání Barryho Claytona. The Hudson Horror se neobtěžovali ji pozměnit, upravit, či zpracovat sami, i hlas herce zůstává nezměněn.
Další písně pokračují v nastoleném duchu melodického death metalu s příchutí deathcoreu. Riffy jsou často velmi povedené a různé kytarové vyhrávky či sólíčka posluchače rozhodně potěší, ale schází tomu osobitost a nějaký moment, který by překvapil či nahrávku pořádně nakopl. Co na tom, že hudba, kterou hrajete, je tvrdá a rychlá, když jí chybí dynamika? Na albu je osm skladeb, ale už od půlky desky mám pocit, že mě The Hudson Horror ubili. Malé oživení přináší krátká dvouminutová „Scarlet“. Příjemná deathcoreová věc, tedy až na ten křik na konci, ale je to jednoduché, krátké a svižné. O něco zajímavého se pokouší i poslední a titulní „Nemesis“. Zpočátku velmi pomalá skladba několikrát změní tempo, občas zní téměř doomově, dokonce se objeví i čistý zpěv. Jenže ani tohle album nezachrání.
Není příliš dobré vysvědčení, že se člověk těší, až deska skončí. A to je případ „Nemesis“. The Hudson Horror zatím doplácí na nezáživnost a jednotvárnost. Hudebně bych je přirovnal k nedávno recenzovaným The Black Dahlia Murder, jenže těm nechybí osobitost, lepší zpěvák a především kvalit při skládání písní. V tomhle porovnání zatím nemohou The Hudson Horror obstát.
|
