Českou zpěvačku Vladivojnu La Chiu dlouhodobě považuji za mimořádnou umělkyni. Svoji osobitou tvorbou nastavuje prostředníček aktuálnímu mainstreamu, jehož hrůzná chapadla se nějakým záhadným způsobem dostanou i k těm posluchačům, kteří o ně ze zásady nejeví zájem. Když se proto objevil její nový projekt Vladivojsko, jenž je navíc z nemalé části metalový, nemohl jsem zůstat stranou. I tvrdě rocková scéna totiž potřebuje alternativu, která alespoň částečně osvěží její zkoprnělé struktury. Není třeba chodit kolem horké kaše, debutové fošně „Hořící hlavy“ se to bez nejmenších pochyb povedlo.
Tento projekt vznikl přidružením tří muzikantů (Tomáš Kryl – kytara, Martin Horčic – bicí, Josef Godawa – baskytara), kterým Vladivojna – což mimochodem není pseudonym, ale skutečné vlastní jméno – měla původně dělat jakéhosi hudebního supervizora, postupem času ale vzájemná chemie nabyla tak elektrizujících rozměrů, že se umělkyně rozhodla pro založení (vysněné) skupiny Vladivojsko. Název možná evokuje (a mnozí recenzenti se k tomuto názoru opravdu kloní), že v čele stojí neohrožená generálka La Chia a zbytek osazenstva je situován do role poslušných pěšáků. Osobně s takovým odsudkem nesouhlasím, z hudby kapely je cítit tvořivě-vztahová empatie, kdy každý zastává svoji nenahraditelnou úlohu. Samozřejmě je sladkou výhodou mít ve svém středu někoho tak talentovaného (a pohledného), jako je Vladivojna, o tom není sporu.
Že půjde o specifický zážitek, potvrdí hned první tóny úvodní titulky. Crossover slučující několik subžánrů, přičemž žádný z nich se za celou hrací dobu nestane natolik dominantním, aby posloužil k jednotnému zaškatulkování (po něčem takovém Vladivojna ostatně nikdy netoužila). Song „Hořící hlavy“ nicméně patří mezi nářezové položky, kde zpěvaččino frázované skandování dopuje energická rytmika, na konci pak instrumentální tonáž přejde do nezadržitelného metalového úprku. V druhé písni „Pohádka pro protivná kůzlátka“ se zase – v souladu s hudební variabilitou – staneme svědky psychedelické atmosféry, nikoli nepodobné zábavně neurotickým hrátkám Pražského výběru. Signifikantním znakem všech skladeb je expresivně laděný projev Vladivojny, v případě této písně ale působí přehrávání úvodní recitace malinko popuzujícím dojmem. Závěrečné pobídky „hej, hej…“ jsou naopak ideální k rozpumpování (dost možná zaskočeného) publika při živém vystoupení.
Obecně platí, že kromobyčejně důležitým prvkem ve tvorbě ostravské múzy jsou texty. Nejinak je tomu i zde. Vrcholný poetismus se projeví ve třetí položce „Mrtvá“, o jejíž základní lyriku se zkrátka nelze nepodělit:
Loukou, laně se táhnou,
za sebou táhnou
laň mrtvou.
Laně to cítí,
když se otevře nebe,
duši zavolá k sobě,
tělo rozpustí země.
Vladivojna zmíněné verše deklamuje v jakémsi nihilistickém oparu, což jim ještě přidává na sugestivní naléhavosti. Ze slov dýchá filozofie existencialismu, zatím maskovaně, v o něco větší míře v následném kusu „Vernisáž“, v plném rozsahu se pak rozvine v pětce – a mém černém koni alba - „Bacha, vysavač!“. Duchovní pravdy o nutnosti bytí v přítomném okamžiku (že by inspirace mistrem Eckhartem Tollem?), škodlivosti negativních emocí, o potlačení egoismu až k chvilkám nebytí, necítění a hlavně mlčení. To vše za podpory ezoterické hudby, která přejde v nakažlivém kontrastu do závěrečné palby, kdy si Vladivojna za podpory mathcorových riffů požitkářsky užívá řvaní slova „MLČET!“.
Orientem vibrující „Hlupáček“ zůstane spíše ve středu rozjetého pelotonu vášní a pocitů, se sedmičkou „Pokorná kura“ se ale vrátíme na samotné čelo. Thrashově rozehraná partie postupně přejde v techno beaty, do kterých kdákají ironické slepice. Je to nápadité, vtipné, hravé, a vůbec bych se nezlobil, kdyby zde podobně chytrých srandiček bylo mnohem víc! Povedená nálada pokračuje i v „Elektrickém smogu“, který se může pochlubit nejsilnějším tahem na branku, nechybí nadupaná rytmika a čarovně psychotický jek zpěvačky, v závěru strhujícím způsobem vygradovaný v několika vokálních vrstvách. Opět to funguje náramně, snad jen „důchodcovskou“ sociální kritikou nasycený text nemá éterická diva zapotřebí. Naopak společenská angažovanost nejnovější písně „Bojkotuj palmový olej“ (najdete na YouTube), kterou Vladivojsko trefně ukazuje na jeden z nejzásadnější ekologických problémů současnosti, to je věc potřebná a chvályhodná.
Závěr alba uplyne ve smířlivě akustické rovině, dočkáme se dokonce prvoplánově melodického klenutí, jakoby Vladivojna skladbou „Lvice“ chtěla navodit víru v dobré konce. A protože se jí to opět daří, působí závěrečný prosík „Bože dej mi sílu lví, ať můžu odejít.“ jako předem splněné přání.
Debut „Hořící hlavy“ se povedl. Znamená netradiční, dobrodružný, žánrově neuchopitelný a v řadě okamžiků velmi silný zážitek. Je vzácné slyšet hudbu, ze které čiší spontánnost a radost z tvorby, která je, slovy Vladivojny, „nutná k vyrovnávání dobra a zla na zemi.“ Tato deska má díky umělecké autenticitě potenciál ukotvit posluchače více v přítomném vnímání okamžiku. A to je cenné. O ničem jiném totiž život není.
|
