Jak postupovala osmdesátá léta, akcie Garyho Moorea na poli rockové hudby stoupaly. Ve Velké Británii se dostal mezi absolutní špičku, svou náruč začínala pomaloučku, polehoučku otvírat i daleko rezervovanější Amerika. Moore se ovšem musel smířit s faktem, že kolem sebe nedokáže soustředit klasicky fungující kapelu, protože sestava, která natočila album „Corridors Of Power“ se rozplynula jako pára nad hrncem. S Moorem sice zůstal bubeník Ian Paice, ovšem toho daleko více zaměstnával comeback Deep Purple, kdy se kapela vracela ve své nejsilnější sestavě s Ianem Gillanem, Ritchiem Blackmorem, Jonem Lordem, Rogerem Gloverem a právě Iana Paicem. Ten na „Victims Of The Future“ sice figuruje, ovšem nabubnoval pouze pár skladeb. Nezůstal ani Don Airey, který zamířil zpět k Ozzymu Osbourneovi, i basista Neil Murray stihl nahrát jen několik partů a už naskočil zpět do Whitesnake. Na druhou stranu se zde objevuje původní klávesista Rainbow Craig Gruber, klávesista UFO Neil Carter nebo basista Bob Daisley, známý z Rainbow, kapely Ozzyho Osbournea nebo Uriah Heep.
I když „Victims Of The Future“ nahrávala prakticky jiná sestava než „Corridors Of Power“, mají alba prakticky stejné vyznění. Gary Moore se usadil ve svém výrazu, kde dominuje hard rock, bluesové kořeny jsou až na výjimky potlačeny do pozadí a zvuk je zaštítěný až metalovou hutností. Oproti „Corridors Of Power“ už ubylo AOR motivů, přestože se tento hudební styl v tvorbě Garyho Moorea vyskytuje po většinu kariéry. „Victims Of The Future“ má v porovnání s předchozí deskou hutnější zvuk, více se pošilhává po klasickém heavy metalu, celkový sound je o fous kovovější.
Přestože se dají Mooreovy desky považovat za vyvážené (aspoň ty z této doby), můžeme na „Victims Of The Future“ nahlížet jako na počin, který stojí zejména na třech skladbách. Jednou z nich je už úvodní jízda „Victims Of The Future“, což je razantní vstup do světa heavy metalu, který se sice pohupuje ve středním tempu, ovšem úderný stadionový refrén je jedním z nejlepších, jaké Moore ve své hardrockové epoše napsal. Naproti tomu „Teenage Idol“ opouští metalové brány a spíše než kovový lesk ji zdobí rebelské rock n´rollové riffy po vzoru Kiss nebo Slade. Právě frontman druhé jmenované party Noddy Holder si na tomto albu zahostoval, a to konkrétně ve skladbě „Shapes Of Things“, což je samozřejmě vyvedená coververze od The Yardbirds, kterou mají v repertoáru například také Nazareth, Scropions, Rush, Michael Schenker, David Bowie nebo Richie Kotzen.
Druhým hitem desky je pomalá skladba „Empty Rooms“, jedna z nejznámějších Mooreových věcí. Zde se nachází ve své prvotní, skoro sedmiminutové verzi, kde oproti známějším adaptacím je více instrumentálních pasáží a samotná skladba má skleslejší atmosféru než nejznámější verze, která se nachází na příštím albu „Run For Cover“. A konečně třetí skladbou, která se dá nazvat pilířem alba, je úderná „Murders In The Skies“, kde v úvodu Mooreova kytara doslova čaruje a přechází z těžkých, temně metalových pasáží do ekvilibristického sóla. Tady (ano, tady) se kytarista nachází ve své nejlepší hodince pro první polovinu osmdesátých let. Tím se samozřejmě nedá říct, že zbylé tři skladby „All I Want“, „Hold On To Love“, „The Law Of The Jungle“ jsou na desce jen do počtu. Ovšem ono konkurovat takovým věcem jako je titulní kus a „Murderss In The Skies“ je velmi, velmi těžké. Přitom třeba „All I Want“ disponuje kousavým bluesrockovým riffem, který může lehce připomenout slavnou „Rock Candy“ od Montrose. V podstatě jediná skladba, ke které je nutno vznést výtku je závěrečná „The Law Of The Jungle“, kde Mooreův pěvecký projev působí nepřirozeně a je jasně slyšet, že zbytečně přepínané výšky mu prostě nesluší.
Daleko silnější je ve středních polohách, kde je čím dál silnější a dokazuje, že už nepotřebuje sólové pěvce. Že ten part zastane sám.
Na „Victims Of The Future“ se ukazuje, že v polovině osmdesátých let byl Moore počítán mezi hardrockovou elitu skutečně právem. Sršel nápady, pálil jeden skvělý song za druhým a to mu ještě osud do cesty znovu připletl někdejšího parťáka Phila Lynotta. Ten se slzou v oku právě rozpustil Thin Lizzy a i když stále více zmáhaný alkoholem a drogami, pustil se se svým někdejším kolegou do práce. Bohužel jejich společná činnost znovu neměla trvalý charakter.
|
