Když byly představeny kapely, které měly dělat společnost finským Nightwish na jejich tour, bylo jasné, že musím jet. Nightwish jsou dnes jedna z největších metalových kapel na světě a i proto si mohou dovolit mít jako „předkapely“ Amorphis a Arch Enemy.

Tipsport Arena byla vyprodaná a myslím, že koncert se mohl klidně konat i ve větší O2 Areně. Namačkaní jak sardinky jsme čekali na první kapelu, kterou byli finští Amorphis. Viděl jsem je poprvé a musím říci, že splnili mé očekávání. Jejich melodický metal kombinovaný s deathem měl ty správné „koule“. Tommy Joutsen se držel svého mikrofonu, který mi ponejvíc připomínal fén na vlasy a šikovně střídal growling s čistým zpěvem. Zazněly hned čtyři pecky z letošní desky „Under The Red Cloud“ a především „The Four Wise Ones“ mě neskutečně bavila. Tommyho záliba v extrémním vokálu je evidentní. I další čtyři kousky byly z „Tommyho éry“ a ten, kdo chtěl slyšet starší písně, měl smůlu. Ale bylo to především tím, že se Amorphis museli přizpůsobit roli první předkapely. Kapela se mi zdála i trochu zdrženlivá, jako by to úplně nerozbalili. Specialitkou na závěr byl pak host v podobě Marca Hietaly, který si s nimi střihl „House of Sleep“.
Playlist: Death of a King, Sacrifice, Hopeless Days, Bad Blood, The Smoke, Silver Bride, The Four Wise Ones, House of Sleep

Po chvilce se na pódiu objevila nejtvrdší kapela večera a to death metaloví Arch Enemy. Viděl jsem je potřetí, ale poprvé s modrovlasou ďáblicí Alissou White – Gluz a kytarovým čarodějem ze země Nevermore, Jeffem Loomisem. Alissa celý set lítala po pódiu jak utržená ze řetězu a projevila se jako vynikající frontmanka. Publikum jí zobalo z rukou a ona za odměnu předvedla opravdu povedený vokální výkon. V pohybech a gestech však až příliš připomíná svou předchůdkyni Angelu Gossow, což není přímo výtka, jen taková zajímavost. Loomis je v kapele nováček, ale při koncertě byl spolu s Michaelem Amottem perfektně sehraný. Arch Enemy zahráli deset skladeb, z nichž celá polovina patřila novinkám z „War Eternal“. Asi nejvíce válcovala „As the Pages Burnes“, ale došlo i na hity jako „No Gods, No Masters“ nebo závěrečnou „Nemesis“. Byl to příjemně strávený čas s kapelou, která umí strhnout. Zvuk však nebyl úplně ideální a někdy zanikla povedená kytarová sóla. Playlist: Yesterday Is Dead and Gone, War Eternal, Ravenous, Stolen Life, You Will Know My Name, As the Pages Burn, Under Black Flags We March, Avalanche, No Gods, No Masters, Nemesis

Po Arch Enemy zahalila pódium opona. Za ní se připravovala zatím nejvelkolepější show Nightwish. Když opona zmizela, objevila se za zvuku prvních tónů „Shudder Before the Beautiful“ kapela a začala dvouhodinová pastva pro oči. Ano, i pro uši. Zvuk měli Nightwish velmi dobrý a tak nic nebránilo tomu, aby podali kvalitní výkon. Za bicími řádil Kai Hahto (ex-Swallow the Sun) a byla to bubenická paráda. Kytarista Emppu byl sympatický svými vtípky, především na účet poměrně nového člena skupiny Troye Donockleye, který střídal folklórní nástroje a staral se i některé vokální party. Nejvíce jsem byl však zvědavý na Floor Jansen a musím říci, že tahle holka nezklamala. Floor je všestranná zpěvačka a poradí si takřka s čímkoliv. Její operní zpěv není tak silný jako u Tarji Turunen (srovnání se člověk neubrání), avšak ostudu si rozhodně nedělá a navíc k tomu přidává právě tu pestrost. Její hlas měl sílu a důraz. Floor navíc působila velmi sympaticky a možná jako jediná tak nějak přirozeně. Po dobu celého koncertu jsem měl pocit, že se dívám na profesionální vystoupení, ale chyběla mi větší živočišnost. A přitom vizuální složka koncertu byla excelentní. Obří projekce přes celou zadní část pódia kouzlila jedno hezčí video za druhým. Nechyběly ohně, výbuchy a myslím, že si Nightwish vzali příklad z Trans-Siberian Orchestra, protože plameny byly sesouladěny s hudbou. Skutečně skvěle potom vypadaly zadní obří fukary, které dělaly dojem, že je na pódiu skutečná vichřice. V závěru koncertu nastal i jeden sympatický a vtipný moment, kdy si Floor stoupla nad jeden větrák, pečlivě si hlídala sukénku a zahrála si tak na Marylin Monroe.

Zajímavá byla dramaturgie koncertu. Největší prostor dostala logicky poslední deska a nové skladby fungovaly velice dobře, ale čekal jsem více starších písní a pak hlavně kratších a úderných metalových kusů. Ty zastupovaly jen „Wishmaster“, „Nemo“, „Stargazer“ a balada „Ever Dream“. Rovněž chválím střídání tvrdších písní s těmi „folkovějšími“, kde na scénu přicházel Troy se svými lidovými nástroji. Troy vypadal na scéně jako takový malý pohádkový skřítek, vždy si odehrál skladbu a pak odešel do zákulisí. Celý koncert cestoval tam a zpět. Ale nebyl v tom sám, podobně to měli i ostatní členové kapely,. Nepochopil jsem, proč často odcházejí byť jen na půl minuty pryč, působilo to trochu chaoticky.

Dramaturgickým přešlapem bylo pro mne zařazení „The Islander“, jejíž první půli navíc zpíval jen Marco. Tahle skladba koncert trochu zbrzdila. Marco jinak příliš nezpíval, což je i trochu škoda, ale prostě nedošlo na tolik písní s jeho hlasem.Nejpůsobivější skladbou a možná jedinou, která mě doopravdy strhla, byla dlouhá, avšak epická „The Poet and the Pendulum“. Vrchol celého koncertu a také nejkrásnější projekce. A dlouhých písní bylo více. Například „Ghost Love Score“, která se kapele také velice povedla. Jenže to bylo vše v závěrečné části koncertu a tam by se hodily spíš nějaké kratší hitové skladby. Finále bylo trochu překvapivý. Nightwish zahráli celou a předlouhou „The Greatest Show on Earth“. Tohle si může dovolit jen opravdu velká kapela. Chápu záměr dát koncertu něco navíc. Mít nějaké sdělení (a to tahle dlouhá skladba má). Jenže pak měl podle mého přijít přídavek, ne-li dva. Publikum vypadalo nadšeně a rozjetě. Aby to byl skutečně úžasný koncert, chtělo to prostě lidi „dodělat“ přídavkem. Nějakým velkým hitem, který by si lidé společně s kapelou zazpívali. Kapela se sice s publikem rozloučila slušně a vřele, ale na pódium se už nevrátila.

Byla to velká show. Nightwish jsou ve výborné formě. Jsou navíc velmi pestří a nedělá jim problém zabavit lidi tak dlouhou show. Osobně mne však nedokázali strhnout. Zdá se, jako by chtěli dělat něco „vznešenějšího“ než jen metal, ale k tomu jim ještě něco chybí. Především pak lepší dramaturgie. I tak to byl celkově výborný večer a fanoušci dostali zatraceně povedenou porci muziky.
Playlist: Shudder Before the Beautiful, Yours Is an Empty Hope, Ever Dream, Wishmaster, My Walden, The Islander, Élan, Weak Fantasy, Alpenglow, Storytime, I Want My Tears Back, The Poet and the Pendulum, Nemo, Stargazers, Ghost Love Score, Last Ride of the Day, The Greatest Show on Earth