Rok 1984 sice světlo světa spatřilo živé album „We Want Moore!“, ale možná důležitější než tahle vcelku zdařilá deska byl fakt, že Gary Moore navázal opětovnou spolupráci se svým někdejším spoluhráčem Philem Lynottem. S ním se v roce 1979 Moore nerozešel zrovna v dobrém, když jako tehdejší člen legendárních Thin Lizzy opustil kapelu (zejména kvůli alkoholovým a drogovým excesům ostatních členů) v polovině amerického turné. Od té doby uplynulo mnoho vody v Green River… Thin Lizzy mezitím zazvonil umíráček, protože kapela zmáhaná alkoholem, drogami a v neposlední řadě také mladými, dravými kapelami, už nevydržela další spory a hádky. Pro Lynotta to sice znamenalo obrovskou ránu, ovšem logicky se spojil se svým někdejším kumpánem a mohl tak dál tvořit.
Moore, od kterého se opět kapela, která tvořila „Victims Of The Future“, rozutekla dřív, než bys řekl švec, měl ale tentokrát v zásobě opravdové hvězdy. Možná i kvůli Lynottově drogami vypěstované nemohoucnosti se na desce objevuje další basista Glenn Hughes, který v té době na tom sice není o moc lépe, ale přece jen se vybičuje k větším výkonům než Lynott, a dokonce čtyři skladby z deseti sám nazpívá. Za klávesami lze, kromě studiového hráče Andyho Richardse, registrovat opět Dona Aireyho a znovu i Neila Cartera (podílel se už na „Victims Of The Future“). Bubeníci tentokrát vstoupili do hry hned čtyři, když se na albu podílel i člen druhdy slavných Roxy Music Paul Thompson.
Polovina osmdesátých let se nesla na všeobecné vlně změkčování soundu a proto ten, kdo od Garyho Moorea čekal zase větší přitvrzení ve smyslu nastoupené cesty „Victims Of The Future“, se s „Run For Cover“ mohl cítit mírně zklamán. Deska se totiž obrací více k americkému trhu, když obsahuje jak prvky AOR, tak osmdesátkového pop rocku. Samozřejmě dominující je hardrocková složka, i když kromě nabroušené Mooreovy kytary jsou dominantní také klávesy Andyho Richardse, které nezapřou, že tento muzikant spolupracoval s Frankie Goes To Hollywood, Pet Shop Boys nebo Georgem Michaelem. Dokonce rušivě působí v druhé věci (po výrazném titulním otvíráku), trochu chaotické „Reach For The Sky“, kde se za mikrofonem představil Hughes a velký přínos neudělaly ani v „Military Man“, jedné ze dvou skladeb (té horší) vzešlých z obnovené spolupráce Lynotta s Moorem. Kde ovšem zmíněné klávesy dělají záslužnou činnost, to je znovunahraná „Empty Rooms“ v jakési singlové verzi, která je oproti té z desky „Victims Of The Future“ učesanější (v tomto případě to vůbec není na škodu) a o dvě minuty kratší. Z odstupem času na ní trochu mohou vadit automatické bicí, ovšem to je jen takový detail.
Na výborném kytarovém riffu staví klasická hughesovka „Out Of My System“, kde je zpěvák dominující a svým výkonem opět dává zapomenout na trochu otravné klávesy. Největším hitem desky je pak slavná „Out In The Fields“, geniální skladba z pera Moorea a Lynotta, kde se oba borci střídají za mikrofonem. Kdo mohl tušit, že už je to naposled… Hymnická „Nothing To Lose“ navazuje na minulou desku „Victims Of The Future“, Moore v ní pálí heavymetalové riffy a klávesy zde mají absenci. Ke slovu opět přijdou v „Once In A Lifetime“, jedné ze čtyř věcí, které nazpíval sám Moore. „Once In A Lifetime“ se znovu vrací k popovějšímu vyznění, nejvýraznější částí celé skladby je vyloženě hitový refrén. V „All Messed Up“ s Hughesem za mikrofonem se Moore vrací zase do hardrockových vod, aby desku pak zakončil v čistě popovém duchu s baladou „Listen To Your Heartbeat“, která i přes příval cukrkandlu nabídne neotřelé postupy a sympatický refrén.
„Run For Cover“ je samozřejmě dobrá deska, ale v diskografii Garyho Moore působí po „Corridors Of Power“ a „Victims Of The Future“ trochu jako album poplatné době. I když to je možná také důvod, že v domovské Británii a ve Švédsku došlo i na zlaté desky a prostřednictvím “Out In The Fields“ Moore definitivně vstoupil mezi rockovou smetánku. Právě tato skladba je dodnes citována jako Mooreova klasika a v dějinách hard rocku má tahle skladba své nezastupitelné místo.
Podíl na tom může mít i fakt, že se jedná o definitivně poslední spolupráci Moorea s Lynottem. Když totiž „Run For Cover“ v září 1985 vyšla, zbývalo Lynottovi už jen pár měsíců života. Sužovaný stále většími dávkami alkoholu a drog se na Štědrý den 1985 předávkoval takovým způsobem, že musel být převezen do nemocnice. Boj o jeho život trval do 4. ledna. Ten den totiž Phillip Parris Lynott vydechl naposledy, když jej zradilo tolik namáhané srdce. Gary Moore tak přišel o jednoho ze svých největších přátel a svět o obrovsky talentovaného muzikanta, tvůrce řady zásadních hitů a o ikonu hard rocku. O dvacet let později mu byla v irském hlavním městě Dublinu odhalena socha. Při té příležitosti tam zahrál Moore jejich dva největší společné hity. „Parisienne Walkways“ a právě „Out In The Fields“.
|
