Kříženec mezi Chuckem Berrym a Motörhead? I tak by se dala stylově zařadit hudba norských rockerů The Carburetors. Ty už patnáct let vede Eddie Guz, který v minulé dekádě nazpíval první dvě alba projektu Chrome Division, heavymetalového tělesa, tvořeného zástupci extrémní severské scény v čele s kytaristou Dimmu Borgir Shagrathem. Spolu s Chrome Division ale paralelně fungovali i The Carburetors a když už koncertování obou kapel začínalo Guzovi přerůstat přes hlavu, rozhodl se pro tu rock n´rollovější polovinu a zůstal u The Carburetors. Ovšem paradoxně v té době jejich aktivita upadla a deska „Rock n´Roll Forever“ z roku 2008 byla na sedm let poslední. Novinka „Laughing In The Face Of Death“ se objevila až na konci loňského roku.
The Carburetors se na novince prakticky nemění, snad možná oproti minulým deskám je znát ještě větší příklon k tempům Motörhead a i sám Guz místy (například ve skladbě „Bullet“) připomíná stále více Lemmyho výraz, i když nejblíže má asi k projevu Rolfa Kaspareka z Running Wild, přestože naléhavost obou frontmanů mu chybí. Proto se dá mluvit jen o dobře zvládnutém řemesle, což ostatně platí pro celou kapelu. Na „Laughing In The Face Of Death“ není absolutně vůbec nic původního, přestože deska skvěle zní a vcelku dobře se i poslouchá. Je to skoro stejné jako s nepřebernou řadou současných kapel. Jejich tvorba nijak zvlášť nenadchne, ovšem ani neurazí.
Je tedy těžké něco této desce vytknout, ale i něco vyzdvihnout nad ostatní. Když desku budete poslouchat, bude vám s ní dobře, protože zaručuje nenáročný poslech ve správném tempu, se správně dávkovanými refrény. Ale když budete hledat okamžik, který by The Carburetors zaručil nesmrtelnost, bude to stejné jako s tou jehlou v kupce sena. Nejsilnější je album kolem své poloviny, v podstatě od skladby „Don´t Touch The Flame“, se kterou se The Carburetors zúčastnili Eurovize 2012 v azerbajdžánské metropoli Baku.Právě tahle skladba má pravděpodobně největší hitové ambice, i když záživněji působí motörheadovsky střižené „Water Into Wine“ nebo „The Undertaker“. Zajímavě pak mohl dopadnout i úkrok ke klasickému heavy metalu staré školy NWOBHM v „Days Of Metal“, ale tady na to Guz už prostě nestačí.
Pokud byste chtěli The Carburetors popsat co nejvěrohodněji, je to prostě muzika pro rychlou jízdu autem. Nenutí vás nad ničím přemýšlet, neposkytuje žádné velké duchovní hodnoty, ale dobře se poslouchá a má energii. To je to, co na The Carburetors lze obdivovat. Neotřelé kompozice bohužel nikoliv.
|
