Před nějakým časem recenzoval kolega Savapip druhou řadovku těchto švédských metláků. Vystopoval přitom v jejich tvorbě markantní inspiraci slavnějšími jmény a jen minimální známky původnosti. Na sklonku letošního února vyjde partě Twins Crew novinka „Veni Vidi Vici“, na které vše zůstalo při starém. To ve zkratce znamená, že zde máme co dočinění s recyklačním a snadno zaměnitelným heavy metalem, ve kterém šestice muzikantů vyvařuje staré známé recepty, občas jim ale nechybí cit pro jemné dochucení a ozdobení, jež umožňuje víceméně bezproblémové vstřebání jejich hudebních výtvorů.
Jen prostě nesmíme očekávat první cenovou skupinu. Nejlepší je naladit se na tuctovější „pajzl“, který může jenom překvapit. Pár hezkých zážitků zde na posluchače opravdu čeká, stejně tak ale přijde několik průměrných chodů, a dokonce nebudeme ušetřeni ani vyložených blivajzů. To se týká zejména úvodu nahrávky, který věru mnoho zábavných momentů nenabídne. První song se snaží svým šlapavým rytmem navodit bojovou náladu, samozřejmě za doprovodu toho nejobligátnějšího textu (lyrický symptom ostatně postihl celé album). Není to sice zvlášť dobré, ale s určitou dávkou velkorysosti se úvodní titulka dá usát, stejně jako navazující rychlík „Show No Mercy“. Skutečná bída přijde až s duem písní „Stand Your Ground“ a „Praise Hell“. První jmenovaná neuměle vykrádá Accept, a to včetně zpěvákovy stylizace do Udo Dirkshneidera, druhá už trpí absolutní bezradností, jež se nejhůře projeví v disharmonickém sólovém partu. V obou případech se pak dočkáme tupého a zoufale nudného opakování refrénového motivu. Na druhou stranu můžeme zmíněné skladby považovat za pověstné dno, od kterého se kapela jako zázrakem odrazí k lepším výkonům.
Šestka „Sky Is Falling“ nasadí spídový trysk, jenž nadnáší silnou melodii vrcholící zpěvným chorusem. Následná polobalada „Burn The Witch“ sice opět začpí jistými tvůrčími rozpaky, ty jsou ale vzápětí rozmetány dalším rychlíkem s názvem „Out Of Time“, ve kterém potěší klávesovo-kytarová dynamika i sólová hravost (což dává dostatek důvodů ke klidnému vstřebání dalších zpěvákových pokusů o převtělení do svých hrdinů, v tomto případě do samotného Bruce Dickinsona). Ve stejně svižném duchu zastihneme i devítku „Forever Free“, s zřejmě nejchytlavějším refrénem alba, no a trojici příjemně trylkujících položek uzavírá desítka „Under My Command“, která si půjčuje neoklasicky pulzující rytmy od Stratovarius, ale protože jsou zase k dispozici pěkné melodie i sólo, ani tentokrát není důvod se na nikoho zlobit. Naopak, člověk se po chudém začátku nahrávky nestačí divit, s jakým úspěchem dokázala šestice švédských tatínků vyhrabat své třetí studiové dítko z bahna trapnosti, vymydlit jej a dokonce zaopatřit ucházejícím, heavy-powermetalovým oblečkem.
Nutno však připomenout, že se stále bavíme o čiré střední třídě. Ke cti kapele příliš neslouží ani několikrát zmíněný zpěvák Andreas Larsson, jenž nepatří zrovna mezi pěveckou elitu, je proto dobře, že jsou na desce často užity dvojzpěvy či přímo sbory. Nevyvážený je i zvuk, kdy se některé nástroje mezi sebou neurvale bijí o to, který bude více v popředí. Rozpaky rovněž vzbuzuje užití Hammondových varhan či typicky progového zvuku kláves, jakoby tvůrci volali po vyšších uměleckých ambicích. Kdepak, každý takový moment spíše vytvoří puklinu v žánrově tradicionalistické zdi, kterou Švédové dokáží i bez toho vystavět s maximálně učňovským talentem, do grácie mistrů jim pořád několik studentských a hlavně praktických let chybí.
|
