Z mého pohledu byl letošní rok na desky slabší. Kromě jedné, kterou dávám na pozici první, mě vyloženě nic nepoložilo na lopatky, na druhou stranu jsem v posledním roce hodnotila různé desky poměrně vysokými čísly, přesto nemám pocit, že bych je zařadila do své osobní bilance. Do jakési hudebně objektivnější možná, ale mám-li vybrat, co nějak více přirostlo k srdci přímo a právě mně, je volba poněkud těžší. Takže tedy první pozici obsazuji bez váhání, ale zbytek alb spíš proto, že vlastně musím. Na druhou stranu u koncertů, kterých jsem vlastně nenavštívila ani tolik, mi nevystačila políčka.

Desky roku:

1. Kamelot – Haven
Ve zkratce? Album je od začátku do konce silné, místy až nahánějící příjemné mrazení v zádech. Kombinace hutného zvuku, temných i líbivých, či dokonce temně líbivých melodií v pospolitosti s křišťálovým Karevikovým vokálem hraje na pocity. A jestli někdy platilo tvrzení, že v hudbě je ukrytá magie, jen málokdy jsem to cítila víc, než právě u „Haven“.

2. Imagine Dragons – Smoke + Mirrors
Americká rocková (poprocková) formace, která se dostala do povědomí se svou skladbou „Radioactive“ z alba předešlého, na „Smoke + Mirrors“ ukázala, že spojení rocku se současnými popovými či electro trendy může fungovat. Není se čemu divit, že tato kapela vyhrává jedno ocenění za druhým a hraje se v rádiích více než právem. Rockové kapely, které to v posledních letech dotáhly tak daleko, až byli fanouškům k posměchu, už tu byli, jmenovitě např. Nickelback, ale co se Imagine Dragons týče, nesledují žádné vyšlapané cesty, pouští se do invencí a vyhýbají se konvencím. Doufejme, že se nenechají ukolébat na vlnách slávy, ale budou svérázně šlapat dál.

3. Eclipse – Armageddonize
Na desce nacházíme jakýsi dobře známý feeling navozující pocit, že posloucháme album, které vždy patřilo do naší knihovny, přestože ještě nebylo na světě. Kombinace vokálů, melodií, soundu, produkce a vší té hudební omáčky vytváří dílo, které nezní prvoplánovitě, nehraje si na nic, co není; přináší radost z poslechu, nabíjí energií, ale zároveň melancholií. Skvělá hardrocková deska!

4. The Poodles – Devil In The Details
„Pudlové“ trochu přitvrdili oproti líbivému rocku, který je symbolizoval na deskách prvních, zároveň ale také osvěžili a zahutnili skladby modernějším soundem. Ještě lépe než na desce ale švédští rockeři působí na živo, ale o tom si povíme až v koncertech roku.

5. Phantasma – The Deviant Hearts
Charlotte Wessels spojila síly s Georgem Neuhauserem na magické desce. Přestože nejsem fanynkou Serenity, Georgovou domovskou kapelou a od Delain převážně poslouchám pouze jedno album (na které ale na druhou stranu nedám dopustit), Phantasma mě oslovila. Ať už příběhem, nebo orchestracemi, ale především přirozeným souzněním dvou doplňujících a propojujících se vokálů.

6. Degreed – Dead But Not Forgotten
„Dead But Not Forgotten“ přináší radost z poslechu. Album je chytlavé, komplexní, ale variabilní, téměř každá skladba má šanci obstát jen sama o sobě. Nalezneme jak pomalejší klidnější záležitosti, popovější variace, tak klasický, či moderní hardrock. Čistý zvuk, líbivé tóny jednotlivých nástrojů a příjemný nenucený vokál, místy hladce líbezný, jindy kousavě drsný, to vše tvoří téměř perfektní mix. Degreed si můžou pogratulovat k parádní nahrávce.

7. The Darkness – Last Of Our Kind
A je to tu po dlouhé době zase – kdy se s kolegou Pepsim diametrálně neshodneme na hodnocení desky, skladby, či samotného interpreta. „Last Of Our Kind“ je vůbec rozdílně přijímaným dílem. Kritici i fanoušci se nemůžou shodnout na tom, zda je album jen recyklací, či hudební mršinou, nebo výborným dílem. Já se řadím k názorům pozitivním. Poslech alba si pokaždé užívám, ať jde o komické kousky, či šílené vokální úlety Justina Hawkinse, tak o seriózně působící skladby. Z mého pohledu, když opomineme největší hity jako „One Way Ticket To Hell An Back“ a „I Believe In Thing Called Love“, bych zařadila novinku na top jejich diskografie.

8. Angra – Secret Garden
Angra s Fabiem rozhodně není pro fanoušky této kapely záležitostí na první poslech. Pro tyto totiž obvykle nastává zklamání, že už Angra nezní příliš jako Angra. Po více posleších ale zjistíte, že se jedná o kvalitní a velmi zajímavou nahrávku, jejíž kvalita stoupá s každou novou šancí a dalším protočením alba. (Leč opravdu s původní originální typickou Angrou se na Secret Garden musíme rozloučit.)

9. Serious Black – As Daylight Breaks
Pokoušíte se hodit Serious Black do škatule s ostatními Breedovými projekty? Nesnažte se. Serious Black jedou po vzoru Avantasie, či Kamelot – dynamická epická práce podpořená skvostnými hudebními výkony. Ty je však trochu nutné podpořit pořádnými repráky, nebo alespoň výše vytočeným volume, jinak nemusíte desku dostatečně docenit. „As Daylight Breaks“ je skvělé melodické powermetalové album, křičící: Přidejte si mě do sbírky!

10. Temperance - Limitless
Stejně jako vloni debut, i letos obsazují v mém osobním žebříčku mladí Italové v čele s rezavou krasavicí svou pozici. Moderní postupy Amaranthe se zpěvem místy jako vytrženým z hrdla vokalistky Delain, zasazené mezi powermetalové melodie, to jsou Temperance. A „Limitless“ je deska, která v každém případě stojí za poslech. Výše zmíněným kapelám v Temperance roste příjemná zdravá konkurence, která má v mnoha ohledech šanci spoustu female fronted kapel strčit do kapsy.

Koncerty roku:

Jak mi dalo zabrat vybrat dostatečný počet alb, který mě letos zaujal, s koncerty to bylo přesně naopak. Skoro každý koncert, na který jsem se letos vydala, měl něco do sebe, ale přesto jsem vybrala top 10, které jsem si užila nejvíc:

1. Queen + Adam Lambert – Praha, O2 Arena
Freddie byl, je a vždy bude jen jeden, na druhou stranu si všichni zlí jazykové pomlouvající spojení britské rockové legendy s americkým miláčkem z jejich verze Superstar, můžou trhnout nohou. Adam Lambert má famózní rozsah a většinu Freddieho skladeb odzpívá na výbornou. Po tomto koncertě v pražském O2 nezůstalo jedno oko suché a my s maminkou probrečely svorně snad víc jak polovinu koncertu. Když jsme pak opouštěly halu, zaslechla jsem rozhovor pánů tak mezi 40 – 50 vzájemně si sdělující, že tohle byl jeden z nejlepších koncertů, jaký kdy navštívili. Energický Američan si sice přivlastní pódium, zároveň ale nepůsobí, že by kradl show z rukou Briana Maye a Rogera Taylora. Ti dva stejně přitahují pozornost většiny publika stejně jako videoprojekce koncert doprovázející, kdy se spouští brutální potlesk nejen ve chvílích, kdy se na videu objevuje Freddie Mercury, ale také basák John Deacon. Pro mě tato událost nebyla jen koncertem roku, ale také nejemotivnějším zážitkem co se hudby týče vůbec. (Víc už by mě snad rozsekalo jen, kdyby se na pódiu znovu sešel Page s Plantem).

2. Hardcore Superstar – Londýn, The Electric Ballroom
Kapela sice patří k mým nejoblíbenějším, ale toto bylo pro mě teprve druhé setkání s jejich vystoupením. To první mě před šesti lety na vídeňském festivalu Bash příliš neoslovilo. Londýnské vystoupení mi oproti tomu vídeňskému vzalo vítr z plachet. Hardcore Superstar řádili jako diví a samotné pódium jim nestačilo. Zpěvák nejen že často šplhal po konstrukci, ale také se vrhal mezi fanoušky. Na HCSS se někdy rozhodně vydám znovu.

3. NeonFly – Masters of Rock
Aztécké motivy, zběsilý zpěvák a vůbec záživná show, během které muzikanti stihnou umřít a vstát z mrtvých, tak by se ve zkratce dala charakterizovat letní show londýnské formace. Na Masters of Rock jsou navíc pánové už jako doma. NeonFly si vždy právem zasluhují místa na mém žebříčku ať už se svou diskografií, nebo s vystoupením.

4. Accept – Metalfest, Plzeň potažmo Londýn, O2 Forum Kentish Town
Accept nikdy nezklamou. Za posledních pár let jsem navštívila poměrně velké množství jejich koncertů a žádný z nich nebyl špatný, naopak všechny naprosto skvělé, a jestli se dostanu na nějaký jejich koncert i příští rok, vsadím se, že se v bilanci opět umístí.

5. The Poodles – Lodnýn, The Underworld
Moje první live zkušenost s touhle praštěnou partičkou se vydařila. Frontman Jakob je showman na pravém místě a dokáže si poradit i ve svízelných situacích, kdy se na koncertě objeví jen hrstka fanoušků. Pokud se tahle kapela někdy ukáže ve vašem okolí, v každém případě doporučuji. Koncert mě nabyl skvělou náladou, a pokud budu mít šanci navštívit další jejich vystoupení, váhat nebudu.

6. Satyricon – Praha, Palác Akropolis
Přestože kapela strávila na pódiu dvě hodiny, po doznění závěrečné „K.I.N.G.“ by se mnozí z přítomných fanoušků jistě nezlobili, kdyby na stagi Satyricon ještě chvíli setrvali. Koncert Satyricon je vždy atmosférický, jaksi hluboký. Zážitek za všechny prachy a je jedno, jestli kapelu vidíte prvně, nebo po páté.

7. Leprous – Londýn, The Garage
Výtečná show a krystalicky čistý zvuk. Sem tam husí kůži nahánějící pasáže. Nejen jeden z nejlepších koncertů roku, ale jeden z nejzajímavějších zážitků vůbec.

8. Avatar – Masters of Rock
Švédská heavy, melodic-black, death… žánrově těžko vymezitelná formace u nás konečně dostala prostor na to ukázat českému publiku své umění. A že je o co stát. Zpěvák Johannes Eckeström je výrazná persona již sám o sobě, a když doplní svou úctyhodnou výšku o make-up a kostým jako z manéže, je nepřehlédnutelný. A stejně nepřeslechnutelný je i jeho temný hlas, ze kterého prýští podmanivé charisma. Za kapelu lobuji už kolik let a snad si díky tomuto naprosto famóznímu vystoupení kapela u nás svoje fanoušky konečně našla.

9. Gotthard – Masters of Rock
Gotthard opět potvrdili, že i po smrti takové hvězdy jako byl Steve Lee, se dá v jeho odkazu pokračovat se ctí a úspěchem. Nic Maeder je sympaťák s příjemným hlasem a rozsahem akorát pasujícím do repertoáru kapely. Show na Masters splnila všechna očekávání a také potvrdila Gotthard své místo v mém osobním žebříčku kapel, které stojí za to vidět na živo více než jednou.

10. Whorion - Praha, Fatal Music Club
Tahle finská banda se pro mě zároveň stala objevem roku. Aneb i Finsko už má své SepticFlesh. Formace s názvem Whorion se dala dohromady již v roce 2009, ale až teprve vloni vydala své první EP a letos pustila do světa první dlouhohrající desku „The Reign Of The 7th Sector“. Orchestrální pasáže jsou pro finskou čtveřici Whorion zásadním stavebním kamenem.

Zklamání roku: (nebo spíš zklamání celého mého hudebního života): Angra si sice pořídila evropského zpěváka, ale že by zavítala k nám? A když už ne Angra (protože upřímně s Lionem staré skladby slyšet nepotřebuji), tak proč se tak málo angažují i její bývalí zpěváci? Koncerty Andrého Matose aby člověk hledal po mapě s lupou a o Edu Falaschim ani nemluvě. Když už vloni vyrazil do Evropy na své turné ke dvacátému pátému výročí, objevil se jenom na jihu. To to tady vážně nikoho nezajímá, či co?

Moji drazí známí a spolucestovatelé se určitě budou divit, proč jsem v koncertech roku nezmínila náš epesní zájezd na AC/DC do Drážďan. Zážitek to byl totiž za všechny prachy. Na druhou stranu jsem od koncertu nějak čekala, že mě položí na lopatky a to se nestalo. Zato o tom, jak jsme si užili cestu s Ozzym, by vydalo na humoresku.