Události kolem Black Sabbath letěly kupředu ďábelským tempem. Od chvíle, kdy se desce „Paranoid“ dostalo v Británii i Americe zlatých ocenění (dodnes je v USA čtyřikrát platinové, což se žádné jiné desce nepodařilo zopakovat) neměla kapela stání a zbytek roku 1970 a začátek toho následujícího prožila na cestách, zejména po Spojených státech. Hektický život si začal vybírat první daně. „Všechno to cestování mě ničilo,“ přiznal Ozzy Osbourne. „Musel jsem do nemocnice, protože mými nervy to hodně otřáslo.“ Do života všech členů kapely také vstoupily drogy. Jak později přiznal právě Ozzy, zkušenosti s alkoholem měl bohaté už z doby, kdy coby náctiletý pracoval na jatkách, ovšem s drogami to byly v minulosti jen takové experimenty. Experimenty, které se rozjely naplno právě na turné k „Paranoid“.
Právě zvyšující se drogovou závislostí všech členů (jediný Tony Iommi situaci zvládl po celou svou kariéru) měla velký vliv na tvorbu desky „Master Of Reality“, která se natáčel v únoru 1971 v londýnských Island Studios. „Když vznikalo album „Master Of Reality“, všechno letělo hrozným tempem,“ vzpomínal na rok 1971 Bill Ward. „Po jeho dokončení už z nás byli ostřílení veteráni.“ A je pravda, že deska, která vyšla 21. července 1971, představuje pro Black Sabbath zlomový bod jejich kariéry. Završení vývoje, který začal v roce 1969. Jestliže debut „Black Sabbath“ představuje start něčeho nového, přestože kapela toho ještě o nahrávání nebo songwrittingu věděla pramálo a vše se dělo pudově až animálně, dvojka „Paranoid“ kapelu posunula směrem ke komerčním žebříčkům, s tím, že vycizelovala sound a svůj projev kultivovala. A „Master Of Reality“? Tahle deska už představuje naprosto profesionálně odvedený kus práce, kdy už nemohlo být sporu o tom, že Black Sabbath skutečně umí hrát i skládat. Každá z první tří desek byla jiná, každá představovala určitý stupeň vývoje kapely. Ne, že by se Black Sabbath po „Master Of Reality“ nevyvíjeli, ovšem právě zde byla s konečnou platností definována jejich tvář pro další léta.
Přestože se „Master Of Reality“ nikdy nestala takovým šlágrem jako „Paranoid“ (zde myšleno šlágrem z komerčního hlediska), dá se právě tohle album označit přídomkem „co kus, to legenda“. K tomu samozřejmě patří i odpudivý kašel na začátku „Sweet Leaf“, který podle historek ze sebe vyloudil Tony Iommi, poté, co mu Ozzy dal pořádně potáhnout ze svého jointa. Otvírák „Sweet Leaf“ (text se, jak jinak, zaobírá kouřením marihuany) stojí na pevném Iommiho riffu, kde Ozzy předvádí vokální kreace, které si předtím nedovolil. Za zmínku v této skladbě rovněž stojí rychlopalné kytarové sólo na pozadí Wardovy bubenické eskapády. Dobové kritiky „Sweet Leaf“ přirovnávaly k „Iron Man“ ovšem tahle novější skladba je mnohem méně doommetalová a spíše definuje pojem čistého heavy metalu.
Další klasikou na „Master Of Reality“ je bezpochyby „After Forever“, která se sice, jak název napovídá, zabývá posmrtným životem, ovšem hudební složka je mnohem veselejší. Ústřední motiv skladby za mnohé vděčí The Rolling Stones a je z něj cítit i uvolněná atmosféra San Francisca šedesátých let, ovšem Iommiho riff ze skladby dělá opět klasickou sabbathovskou věc. Nejlepší kousek desky se ale skrývá pod názvem „Children Of The Grave“, kterou uvede krátká, skoro barokní instrumentálka „Embryo“. Hypnotický kytarový začátek, trochu evokující Status Quo, se rozjíždí do pekelné jízdy, kde nejvíce vyčnívají Wardovy bicí. Ward podle svých slov ve skladbě použil dvě stopy, které byly namíchány přes sebe, čímž došlo k mnohem větší hutnosti.
Instrumentální předěl „Orchid“ připomene hru Ritchieho Blackmorea, ovšem kapela záhy exploduje v „Lord Of This World“, která se stala nejkontroverznější skladbou alba. Ne hudebně, protože oproti předchozím skladbám toho nového moc nepřináší, ale především kvůli svému textu. „Je o Satanovi,“ připomněl jeho autor Geezer Butler, „protože vývoj, jakým se svět tehdy ubíral, to nebyl božský svět, ale svět ďábla. A stejně tak je tomu i dnes.“ „Lord Of This World“ s hystericky štěkajícím Ozzym se vyvažuje s příchodem baladické „Solitude“, jenž měla být pokračováním „Planet Caravan“, ovšem v tomto případě má posluchač co dočinění s propracovanější kompozicí, která si pohrává s náladami až indiánské hudby. Jistou paralelu lze spatřit v Ozzyho projevu, který není tak halucinogenně zahalený do mlžného oparu, ale přece jen lze zde vystopovat klasické prvky jeho zpěvu. Zdrcující finále alba pak obstará další z legendárních kusů, „Into The Void“, skladba, kterou většina členů označuje jako svou vůbec nejoblíbenější v dějinách kapely. Věc, která opět stojí na pevně ukotvených kytarových riffech a která se ve své polovině rozjede do finiše skoro až punkrockovým tempem.
„Master Of Reality“? To byli Black Sabbath na vrcholu, jeli jsme absolutně naplno,“ přiznal po letech Ward. Deska se opět prodávala jako o závod a kapelu čekala další turné. Ta už si začala vybírat opravdu velké daně. Osbourneovi a Wardovi se rozpadalo manželství a přísun peněz byl dostatečný na to, aby si kapela začala užívat kokainu opravdu ve velkém.
|
