Koncem loňského roku se na pultech objevil debut britské pětice Colour Of Noise, o jejímž zpěvákovi jsme se v také rámci loňského roku zmiňovali již v recenzi na progresivní kapelu Furyon. Je vidět, že tento pěvec má zálibu v nekonvenci, protože ani jedna z kapel nehraje to, co je v současnosti nejvíce v módě. Naopak Colour Of Noise sahají po klasickém rock’n’rollu s inspirací v kapelách typu Bad Company, Free, či dokonce Led Zeppelin. A aby pánové dosáhli požadovaného zvuku, opatrně vybírali i vintage aparaturu a nahrávali na dvoupalcovou pásku.
V současné době se opět rozmáhají kapely koketující s klasickým, či blues rockem, ať už jsou to zatím snad nejpopulárnější Blues Pills, Rival Sons, nebo třeba Zodiac. A spolu s těmito přináší Colour Of Noise nové generaci styl hudby, který kdysi ovlivnil mnoho současných umělců.
Abychom to ale nepřeháněli s těm Zeppelin, nebo blues rockem, Colour of Noise jsou poněkud více syroví, jejich skladby jsou daleko přímočařejší a ostřejší. Přestože kapela sahá po vintage vybavení, nemusíme se bát garážového zvuku. Naopak, ač na posluchače dýchá atmosféra let minulých, zvuk je příjemně čistý a vypichuje především břitký kytarový sound.
Pokud milovníkům hardrocku let osmdesátých a devadesátých říká něco název kapely Little Angels, která se kdysi objevila na pódiích po boku Bon Jovi, Van Halen, Aerosmith, Bryana Adamse, nebo třeba ZZ Top, bude vám povědomé také jméno kytaristy Bruce John Dickinsona. Tento umělec se v Colour of Noise opět ujímá vůdčí kytary a pokládá na album progresivní bluesrockové vyhrávky, či střídmé účelné rockové postupy.
A právě na kytarách je zde výrazně stavěno, jejich dominantní zvuk v různých skladbách může odrážet lehce odlišné žánry. „Drive It Like You Stole It“ zavání až jižanským rockem, „Temptation“ či „Rock Bottom“ může vzdáleně připomenout dokonce AC/DC a to přestože feeling samotných skladeb je někde jinde. Čistý zpěv místy (převážně v posledních třech skladbách) tlačený do až téměř Johnsonovské polohy a chytlavé melodie se protkávají již s výše zmíněnými rysy či sóly v deseti vypiplaných skladbách a společně utvářejí sympatickou atmosféru klasického rocku.
|
