Šest dlouhých let trvalo čekání na novou studiovku řeckých power metláků InnerWish. Byla to úmorná doba zejména pro početné fanoušky, kterých se za dvacetiletou historii fungování kapely nakupilo slušné množství, nejvíc patrně po předchozím výtečném zápisu „No Turning Back“. Ten nabídnul několik hutných metalových skladeb, skutečnou přidanou hodnotu pro mě ale znamenaly songy kompozičně odlehčené a na křídlech melodií vznesené třeba až k speedmetalovému trysku.
I tentokrát nám kapela ukáže svoji přívětivou i temnější tvář. Tou hned začne. V dřevnatém metalovém módu ala Primal Fear se totiž odehrají první čtyři skladby s tím, že jejich kvalita má sestupnou tendenci. Nejlépe tedy funguje úvodní kus „Roll The Dice“, zatímco song „Machines Of Fear“ už víceméně jenom nudí. Na druhou stranu by mohl tvořit ideální zvukovou kulisu k nástupu havířů na ranní šichtu, neboť jeho industriálně ponurý opar je téměř k nevydýchání. Pak se ale nálada alba jako zázrakem změní.
Posluchačsky vstřícnější rozpoložení naznačí již akustický úvod „Needles In My Mind“, která se postupně rozjede do šlapavé dynamiky s hardrockovým odérem, odkazujícím k třetí řadovce „Inner Strenght“, kde Řekové tuto škatuli ždímali v míře větší než malé. Konečně se dočkáme chytlavého refrénu, s nezbytnou klávesovou podporou. Na pohodové vlně surfuje i další štych „My World Of Fire“ (s chutným sólovým partem), stejně jako sedmý song „Rain Of Thousand Years“, jenž zlatí hymnický motiv, který jej provází od působivého intra, přes památný refrén až k vláčně atmosférické mezihře. Následná skladba „Serenity“ znamená návrat k mohutným kytarovým valům, nutné odlehčení zde zastane bridge s refrénem, jenž opět vládne epicky honosným nádechem. No a pak se konečně dočkají i fandové speed metalu.
Trvalo to sice nepěkně dlouho (na minulé fošně bylo rychlovek daleko víc), ale pořád lepší někdy nežli nikdy. Devátá střela s názvem „Sins Of The Past“ plně potvrzuje, že autoři podobné písně skládat nezapomněli, jejich rytmická dynamika je přitom až kriticky nutná pro celkovou variabilitu desky. Je proto škoda, že tentokrát jde o jedinou perlu svého druhu, na druhou stranu úbytek rychlosti neznamená stopku melodiím, o čemž nás přesvědčí většina zbývajících položek. „Through My Eyes“ se vrátí k líbivému hard´n´heavíku, samotný vrchol díla pak cinkne v parádě zvané „Zero Ground“. Hned v jejím úvodu představí vrstvené klávesy nádherný motiv, jenž postupně protne celou kompozici, se zenitem v kouzelně vypjatém refrénu, který je v závěru jako bonus vygradován rychlejším tempem. Výjimečná věc! A to pořád není všechno, vysoce kvalitním zážitkem se stává i závěrečný opus „Tame The Seven Seas“, s pochodovým tempem i nezbytným dopingem hymnicky laděných klapek. Z toho vyplývá, že nové album InnerWish šlape skvělým způsobem plné dvě třetiny, zamrzí jen pocitově odtažitý úvod, ten bych v klidu oželel, stejně jako akustickou baladu „Cross The Line“, která tentokrát Řekům moc nevyšla. Nehledě na to, že by se vyřazením některých položek zkrátila poněkud nerozumná stopáž díla. Takhle jde ve výsledku o silně nadprůměrný, avšak nikoli strhující celek.
|
