Čtvrtá řadovka Finů vyšla v roce 2009 a bylo to poprvé, co byl porušen pravidelný dvouletý interval, který dělil vydání předešlých tří záseků. Tentokrát příprava novinky zabrala o rok víc a na výsledku je to také patřičně znát. Jde přitom zase o malinko jiné Celesty, než na které jsme byli zvyklí z minulosti. Na albu „Vendetta“ neuslyšíme power-speed prvních dvou desek, ani experimentálnější postupy desky „Mortal Mind Creation“. Finové se totiž konečně našli, povedlo se jim ukotvit své hudební vize a přetavit je v konzistentní hudební celek. A hlavně v nejvyspělejší dílo celé jejich dosavadní metalografie.
Při pátrání po tom, jakým směrem se kapela žánrově hnula, hodně napoví její spolupráce s Tamperskou filharmonií. Na produkci se totiž nešetřilo, a tak zde máme potěšení slyšet živé orchestrace a profesionální sbory. Díky bohu tyto velkolepé ambice neumrtvil špatný sound, na kterém se tentokrát podílel Samu Oittinen, jenž si dobře poradil už s prvními dvěma alby, a k němuž se kapela evidentně velmi ráda vrátila po zvukovém fiasku na předešlé desce. S aranžemi a produkcí orchestrací a sborových chórů zase vypomohl finský dirigent Kalevi Olli. Dílo „Vendetta“ tak dostalo slušný technický kabátek, který ostudu hudebnímu tělu, jež obepíná, vyloženě nedělá, jakkoli mu k úplné dokonalosti přece jenom kus "látky" chybí (patrná je výšková roztříštěnost, bicí mohly doznat většího důrazu).
Poslech čtvrté desky Finů je mimořádným dobrodružstvím a velmi sytým hudebním zážitkem. Jste-li milovníky bombastického symfo-metalu ala Pathfinder, Dark Moor nebo Fairyland, měli byste u „Vendetty“ doslova příst radostí. K bohaté hudební nadílce nás zve intro „Prelude for Vendetta“, jež se zatím k epickým výbuchům neuchyluje a používá postupy vyznačující se jemnou, avšak neméně funkční gradací. No a pak to vypukne. První nálet „Euphoric Dream“ již obsahuje všechny ingredience, kterými se pyšní celé budoucí dění. Znamená to vrstvenou instrumentaci i vokály, jež si ovšem k perfektnímu vstřebání a vychytání všech tvůrčích špeků usurpují několikanásobný poslech. Sám jich mám za sebou desítky a stále objevuji nové perly. Jde o desku, která zraje jako víno, což může být důvodem, proč ji v době vydání doprovázely poměrně smíšené reakce. Bylo toho tenkrát až příliš na vstřebání, což mimo jiné znamenalo i vyrovnáním se s další hudební proměnou kapely. S vychladnutím emocí ale „Vendetta“ došla svého adekvátního docenění a nyní už ji mnoho fanoušků pasuje na nejlepší zářez kapely.
A účinkem, jenž s postupem času nabývá stále intenzivnějšího dopadu, oplývá i samotný obsah. Třetí položku „Greed & Vanity“ třpytí zejména úžasný refrén, sólová dynamika a závěrečná část, vibrující v parádních symfo motivech. Čtyřka „Like Warriors“ nabídne žánrové rozpětí od čistokrevného speed metalu (start a závěr) až k progu (typický zvuk klávesových kudrlinek v sólu). První z vrcholů cinkne v následné písni „Autumn Leaves“. Orchestrálně třaskající nálože protnou paprsky kytarových riffů, které najdou působivý kontrast v klidných slokových linkách, jež se posléze vlijí do ultra chytlavého chorusu se strhujícím spídovým podkladem. Prostě nádhera! Úvod šestky „Feared By Dawn“ se nese ve znamení kooperace bicích s Railiovým zpěvem, následované svižným tempem, nezbytnými sbory a refrénem, jehož nápěv připomíná (na „Vendettě“ nikoli naposled) jednu z nejlepších power-spídových kapel současnoti, Švédy Twilight Force. Možná jsme tak odhalili jednu z jejich zásadních inspirací.
A pak přijde vrchol číslo dvě. Skladba „Lord (of the Kingdom)“ je výpravnou položkou, jejíž zenit vězí ve strhujícím refrénu, kde Railio jako mocný vladař rozdává z piedestalu fráze svým služebným, kteří mu je v ponížené sborové úkloně vracejí zpět. Jde o tak sugestivní představení, že se jeho děj přímo odvíjí před očima jako divadelní hra z antického Řecka. Skvostná nálada pokračuje také v dalším songu „New Sin“, jenž se vznese k nebesům na křídlech velkolepě nadýchaných smyčců, sólový part naopak zahustí opětovný výpad progresivních kláves. Variabilitu dále rozvíjí groovy kytary a progové sólové záseky v adekvátně nazvané písni „Dark Emotions“, jde ale o temnotu krátkodobou, jež je brzy uvolněna lehkými vokálními linkami. Předposlední věc „Fading Away“ načínají pianové vlnky, které se jako úplňkový příliv vrátí ve vrcholné sólové fázi.
No a pak tu máme závěr ve formě čtrnácti minutového opusu, jenž (prozatím) uzavírá mini-koncept s názvem „Legacy Of Hate“, jehož první dva díly byly rozehrány na stejnojmenném albu. Čtyři podkapitoly jsou v rámci nejlepších příběhů odvíjeny od poklidného začátku (zde v doprovodu hostující pěvy Suvi-Tuuli Dietrich), přes dramatické stupňování, až k závěrečné katarzi, v tomto případě rozvášněné silnými melodiemi, progem i harshovými vokály. Právě v této písni nejvíce vynikne technický posun zpěváka Antii Railiho, aby také ne, když mezitím na svém hlase pracoval v příslušných školících zařízeních. Ačkoli nemůžu říct, že tato skladba překonává druhý díl, rozhodně jde o důstojného zástupce nejen dané trilogie, ale zároveň o patřičné rozloučení s celým albem. Tedy pouze v případě, že nevlastníte verzi s japonským bonusem „Gates Of Tomorrow“, která je stěží k sehnání ve fyzickém formátu, v době internetu ale není problém si danou skladbu vyhledat. Silně bych to doporučil zejména příznivcům prvních dvou desek, protože zde kapela předvádí svůj původní power-speed s tím, že je ještě lepší, než kdykoli předtím. Tento bonus je totiž učiněným skvostem!
A tím je i čtvrtá studiovka Finů. Naznačuje pevné tvůrčí uchopení, které dávalo velké naděje pro věci příští. Jenže, jak víme, „Vendetta“ zatím nemá svého následovníka, neboť další dění nezastihlo členy kapely zrovna v pohodovém rozpoložení. Zpěvák Antti Railio se trhnul a založil vlastní partu Iron Age Remains, zatímco ostatní… Ostatní se naštěstí dali v nedávné době opět dohromady (včetně původního zpěváka Kimma Perämäkiho) a mohutně tím vzkřísili naděje fanoušků, kteří od té chvíle nepochybují, že výsledkem reunionu bude nová deska. Věřme tedy, že tímto dílem náš seriál ani zdaleka nekončí.
|
