V půlce loňského roku vydali staří dobří „dýňoví muži“ kontroverzně přijímanou desku „My God-Given Right“, pod jejíž hlavičkou vyjeli i na evropské turné. Přestože poslední deska u fanoušků nesklízí přílišný úspěch, koncerty těchto harcovníků stále táhnou, o čemž svědčí i dvojité datum v Čechách. V Praze a Zlíně se po boku Helloween ukážou hardrockeři Gotthard, v Londýně, stejně jako na celé první polovině turné, však toto místo obsazují nově obměnění Rage. Co zůstává pro Londýn i Českou republiku stejné, je první předkapela; Britové COP UK (Crimes of Passion).

Obávám se, že jsem ten londýnský zvuk přechválila. Trojice kapel vystoupila ve stejné koncertní hale jako posledně Accept a Hell, kteří měli výborný, krystalický sound, když se ale na pódiu objevili melodičtí COP UK ze Sheffieldu, halu pohltilo dunění třeštících basů, mezi kterými bylo těžké najít cokoliv jiného než zpěv. I když samozřejmě měli COP pódium o kousek zmenšené, rozhodně bylo větší než to minulé v camdenském Underworldu, a pánové neměli nejmenší problém si s větším prostorem poradit. Ba naopak, scénu dobyli s grácií a předvedli živelné zábavné vystoupení. Kapela, již jsem viděla před pár měsíci po boku The Poodles, posílila o jednoho člena, klávesáka Henninga Wannera, který působil např. v Jaded Heart, White Lion a v posledních pár letech také u Circle II Circle. Tento se také místy dělil se zpěvákem Dalem Radcliffem o pěvecké party.
Začátkem letošního roku vyšel COP nástupce poslední desky „To Die For“ z roku 2012. Novinka, nesoucí název „No Place For Heaven“, obsahující jedenáct skladeb, byla také hlavní stavební kostkou krátkého setu, vyjma závěrečné „Accident Happen, Even Here“ z desky předchozí. Z mého hlediska a pravděpodobně i fanoušků, kteří ještě nestihli nové album naposlouchat, je to trochu škoda, protože starší věci jako „Blown Away“ či „I Think I can Save You“ jsou koncertní tutovky, ale tak třeba příště. COP celou show natáčeli na video a tak se pravděpodobně brzy můžeme těšit na záznam.
Setlist: The Core, Catch Me If You Can, My Blood, Stranger Than Fiction, One In A Million; Accident Happen, Even Here“

Jak jsem byla příjemně překvapená osvětlením pro první předkapelu, zklamání přišlo hned v momentě, kdy se na scéně objevili „Němci“ Rage a osvětlovač se rozhodl, že tma je to pravé, co kapela potřebuje. Ani ten zvuk se nezlepšil, přesto si Peavy a jeho nováčci nenechali show zkazit. Když nazývám Rage kapelou německou, je to spíše s nadsázkou. Bubeník Vassilios Maniatopoulos je totiž původem Řek jak poleno, ačkoliv žijící v Německu, a mnozí ho můžou znát nikoliv z bubenické stoličky, ale jako vokalistu Tri State Corner. Kytarista Marcos Rodríguez je zase z Venezuely a opět ho někteří zaznamenali za mikrofonem belgické bandy Soundchaser. Přestože ve tmě, zvládl si usměvavý Peavy s uhopkaným Marcosem a řízným Vassiliosem podmanit publikum bez většího divadla. Rage mají svoje fanoušky za ty roky už jisté a ani poslední změna v sestavě a odchod Victora Smolského neměl na zpívající první řady velký vliv. Dokonce jsem zaznamenala mezi lidmi i názory, že Rage pro některé příchozí byli vrcholem večera. Show začala titulní peckou z roku 1995 z alba „Black In Mind“ a v začátku se nesla na vlně let devadesátých, dokud ji nerozsekla skladba „Down“ z „Unity“ a následná „My Way“ z nového EP, které se objevilo na pultech před pár týdny. Skladba je typickou heavy metalovou vypalovačkou, po které se ale Peavy a spol. obracejí zpět do hlubší historie, znovu na album „Black Mind“ a neposledně také do konce osmdesátek k desce „Perfect Man“. Na závěr (pro Rage podivně krátkého) setlistu samozřejmě musela zaznít nejznámější hitovka „Higher Than The Sky“ které se v půlce přehoupla v "Sweet Home Alabama“ od Lynyrd Skynyrd a „Holy Diver“ od Dia, aby skončila opět sama sebou. Je sice zvláštní vidět Peavyho bez Victora, přesto to ale kapele šlape a snad se v budoucnu fanoušci dočkají na nové desce pořádného Rage nářezu.
Setlist: Black In Mind, Sent By The Devil, End Of All Days, Back In Time, Down, My Way, Untill I Die, Don’t Fear The Winter, Higher Than The Sky (obsahující Sweet Home Alabama a Holy Diver)

„Eagle Fly Free“ není něco, co očekáváte po intru „Walls of Jericho“, když se na pódium vřítí Helloween a „Dr. Stein“ následující hned po ní, vyvolává v člověku zamyšlení. Možná je to tím, že už mám nespočet koncertů této kapely za sebou, ale úvod setlistu mě překvapil a rozhodil. Helloween sice vyrazili na turné k poslední desce, ale do repertoáru zařadili jen tři skladby z ní, „My God-Given Right“, vtipnou „Lost In America“ sepsanou dle (údajně) pravdivé události a z nějakého nepochopitelného důvodu nemelodickou, nekoncertní a poněkud otravnou „Heroes“. Všeobecně se zdálo, že celý setlist je jaksi postavený na hlavu, z alba „Straight Out Of Hell“ opět přišly na přetřes tři písně, kdežto některé stěžejní desky byly vynechány úplně. Co opravdu fascinovalo, byl koktejl skladeb, kdy se Helloween rozhodli, že potřebují domixovat zásadní skladby a hity mezi ostatní písně, kvůli nimž by se jinak na tyto nedostalo. Což je velmi vítaný a zajímavý tah, který dal prostor pro záležitosti jako „Steel Tormentor“, či „Where The Rain Grows“, kde se doprovodného vokálu účastnil i Sascha Gerstner. Největším překvapením bylo zařazení nečekané „Before The War“ z alba „Time Of The Oath“ do přídavku. Tuhle skladbu jsem od „Dýňáků“ naživo ještě neslyšela.

Tentokrát se koncert obešel i bez zbytečných Derisových řečí. Vyjma uvádění písniček se rozhodl vyjádřit jen k momentální situaci ve světě, kterou vyloženě nespecifikoval, ani nezaujal žádný postoj, jen prohlásil, že mluvil se spoustou lidí a že je to lepší, než to vypadá a vzal to jako úvod ke skladbě „Heroes“. Jediný delší proslov bylo již tradiční burcování publika doprovázené neúnavným bubeníkem a tradičními opičkami Weikiho a Markuse. Show jako taková, to už byli typičtí Helloween, avšak bez příkras a serepetiček. Vyjma nafukovací blikající hlavy Sochy Svobody scénu nezdobily další propriety a Helloween předvedli jen čistě to, co je v nich samotných. I vokálně se Andi slušně vytáhl a hlas mu haproval jen místy a občas mu ujelo frázování, což ale zážitek nijak nekazilo. Co tomu však ubíralo, byl stále mizerný zvuk, Sascha si během koncertu každou chvíli žádal o vytažení kytary, ale nebylo mu příliš přáno. Show taktéž obohatilo nové bicí sólo Daniho Löbla, který rok od roku zkracuje své vlasy, zato rozšiřuje repertoár. Opět po letech musím uznat, že ten chlap není člověk, ale mašina. Helloween rozhodně nezklamali a fanouškům v Čechách přeji, ať si je také užijí jako my tady v Londýně.
Setlist: Intro Walls of Jericho, Eagle Fly Free, Dr. Stein, My God-Given Right, Steel Tormentor, Mr. Torture, Waitin For The Thunder, Straight Out Of Hell, Heroes, Drum Solo, Where The Rain Grows, Lost In America, Power, Forever And One (Neverland), Halloween / Sole Survivor / I Can / Are You Metal /Keeper Of The Seven Keys, přídavek: Before The War, Future World, I Want Out