Hudba má spoustu podob a je radost, když člověk narazí na něco, co se vymyká běžné hudební produkci. A němečtí Todtgelichter se vymykají rozhodně. Vznikli už v roce 2002 a zpočátku se věnovali v podstatě klasickému black metalu. Postupně do něj přidávali nečekané elementy, jako didgeridoo nebo saxofon, a svou tvář měnili až do současné podoby, kdy se dá jejich hudba popsat jako avantgardní či progresivní metal. Todgelichter jsou velmi nestálí a takřka po celou dobu alba se něco děje, mění a na prozkoumání celého alba je potřeba mnoho poslechů.
V úvodní "Ghost“ dominuje skvělá zpěvačka Marta, jejíž expresivní zpěv se snadno ostane pod kůži. Marta má velmi silný hlas a tak ani nepřekvapí, že čistý zpěv prokládá growlingem. Hudba se pohybuje v rozmezí post-rocku, metalu a výraz Todtgelichter občas připomíná přístup avantgardistů Madder Mortem. Zatímco začátek skladby je tajemný a metalově úderný, dál se dostane až do téměř relaxační roviny a opravdu byste neřekli, že kapela kdysi začínala s extrémním metalem. Jenže u Todgelichter nic netrvá dlouho a tak s „Schrein“ dostanete dávku black metalového ostří. Marta tu zní opravdu přesvědčivě a blast beaty vás utlučou do země. Muzika se dál mění. Progresivní rock, post-rock a pak zpět k blacku. Hudba Todgelichter není rozhodně předvídatelná.
Už podle názvů prvních dvou skladeb je jasné, že kapela používá především angličtinu, ale dobře ji oživuje mateřskou němčinou.
„Lost“ ukazuje další tvář těchto experimentátorů. Varhany. Tento nástroj uslyšíte na desce poměrně často, aniž by s ním však Todgelichter plýtvali. A právě „Lost“ je varhanní skladbou s velmi zajímavou atmosférou. Jazz jazz jazzíček v „Shinigami“ je moc fajn, ale uprostřed se nám dostane opět metalu a především ostrého Martina growlu. Kytary jsou místy téměř bluesové a ke zpěvu se připojí i kytarista Frederic, což je také vítané zpestření. „Necromant“ je elektronická mezihra, připomínající Arcturus a jejich hrátky s rytmy. V závěru desky ubyde experimentů a prudkých zvratů. Kapela se spíš drží expresivního pojetí metalu a vyniká čistý zpěv. Hudba je čitelnější a přístupnější.
Poslouchat Todtgelichter je takové malé dobrodružství, kdy nevíte, co vás čeká za půl minuty. Kombinace expresivního metalu s prog rockem působí velmi dobře a závany minulosti v podobě black metalových výletů jsou příjemné. Zajímavými doplňky jsou potom elektronické prvky a netradiční (pro metal) využití varhan. I přes zdánlivý mišmaš drží deska pohromadě a nevšiml jsem si místa, kde by drhla. Snad jen se závěrem přestává být tak zajímavá a zaostává za výbornou první polovinou alba. Přesto pozitiva jasně převažují. Žádný hudební dobrodruh by neměl tohle album minout.
|
