Tak dlouho brečeli, že je svět nemá rád, až se k nim osud naklonil příznivou stranou. Co si budeme povídat, dokument „Anvil! The Story Of Anvil“, kde po boku kapely vystoupili například Ozzy Osbourne, Slash nebo Lemmy Kilmister, byl pro kapelu zlomový okamžik a od té doby se po většinu kariéry živořící kapela stala úspěšnou a v mnohých kruzích i kultovní záležitostí. Jejich příběh o tom, jak v polovině osmdesátých let měli na svém kontě desky jako „Metal On Metal“ či „Forged In Fire“, vystupovali po boku největších hvězd té doby, ale nikoho nezajímali, zná dnes už každý. Osud k nim byl až příliš krutý, protože na svou dobu jejich desky nebyly až tak úplně špatné, ale Steve „Lips“ Kudlow a jeho nerozlučný parťák (už od roku 1978) si to kompenzují v současnosti.
Dnes se jim dostává pozornosti veřejnosti, což je možná trochu s podivem, protože Anvil jsou prakticky stejní jako v době, kdy vydávali „Metal On Metal“. Otázka je tedy, co dělají jinak. Marketingově se možná změna udála, hudebně však nikoliv. „Anvil Is Anvil“ je album přesně po vzoru amerického heavy metalu začátku osmdesátých let, které vstřebává neustále vlivy Nové vlny britského heavy metalu, je už samosebou trošku zatuchlé, ovšem vzhledem k instrumentální zručnosti kapely a jakés takés skladatelské obratnosti i vcelku dobře poslouchatelné.
I když jsou Anvil dnes víc vidět, než třeba na konci osmdesátých let (o devadesátkách, kdy skutečně hráli po hospodách pro pár kamarádů ani nemluvě), je „Anvil Is Anvil“ jejich další deskou do řady, které nepřináší zhola nic nového. Svůj styl kapela na něm ani neprohlubuje, ani nerozšiřuje o vlivy z jiných hudebních oblastí. Fanoušek si ale zase tak na druhou stranu může být jistý, že dostane přesně to, co od Lipse a jeho dvou spoluhráčů čeká. Dojde totiž na pirátské chorály, které desku v podobě „Daggers And Rum“ otevírají a v případě „Forgive Don´t Forget“ uzavírají. Mezi těmito dvěma věcmi se nachází nálož dalších devíti, které ctí klasický heavy metal a sem tam se podívají i směrem ke speed nebo thrash metalu.
K těmto dvěma stylům mají nakročeno ty nejsvižnější věci jako „Runaway Train“ nebo „Up, Down, Sideways“, které ženou vpřed hladové riffy a kulometné bicí. Protipól k těmto skladbám pak tvoří houpavější záležitosti typu „Gun Control“, „Ambushed“ (s riffem, který jako kdyby vypadl z repertoáru Alkeholu) či „Zombie Apocalypse“, které evokují období Kiss kolem desky „Creatures Of The Night“. A že už jste tohle od Anvil slyšeli? Aby také ne… Ale ruku na srdce, chce od nich fanoušek dostat něco jiného?
Člověk si může stěžovat na trochu otravný hlas „Lipse“ Kudlowa, může mu vadit řada nepůvodních nápadů, ze kterých sem tam vylézá i zatuchlina, ovšem soudný posluchač uzná, že „Anvil Is Anvil“ je všechno jiné. než ostudná deska plešatících starých mániček. A v porovnání se svými někdejšími kolegy jako třeba Manilla Road či Trauma (recenze na jejich poslední alba zde vyšly koncem loňského roku) jsou Anvil přece jen stále nablýskanou partičkou sekáčů z dávných dob.
|
