I když by se to mohlo zdát, původní kytarista Thin Lizzy Eric Bell ze scény nikdy nezmizel. Možná měl menší pauzu poté, co s hořkostí opustil Thin Lizzy na prahu jejich úspěchu po albu „Vagabonds Of The Western World“, které obsahovalo megaslavnou „Whiskey In The Jar“, ovšem jinak je hudebně činný nepřetržitě od šedesátých let. I když se s Philem Lynottem nerozešel úplně v nejlepším, byl to ikonický frontman, který Bella přivedl v roce 1981 zpět na scénu, když s ním nahrál svou poctu Jimimu Hendrixovi „Song For Jimi“. Bell se pak mihl ještě v řadách doprovodné kapely slavného bluesmana Bo Diddleyho a od devadesátých let vede svou vlastní kapelu Eric Bell Band. V tichosti, v ústraní, jak se na usedlého skoro sedmdesátníka sluší a patří.
Usedlá, tak by se také dala nazvat jeho současná tvorba. Bell nikdy nebyl prototypem hardrockového kytaristy, který by zapadl do Thin Lizzy v bouřlivých dobách „Jailbreak“ nebo „Johnny The Fox“, ale v začátcích této legendy bylo jeho bluesové cítění směrodatné. A právě blues je také červenou nití, která se vine celou novinkovou deskou „Exile“. Desky pocitové, nehitové. Bell je totiž trochu z jiného těsta, než jeho krátkodobý nástupce u Thin Lizzy Gary Moore. Ten se při tvorbě svého blues vždycky tak trochu ohlížel i na komerční potenciál svých desek, na což Bell z vysoka kašle.
Hraje si pro sebe. „Exile“ proto zní, jako když si starý, vichry dávných let ošlehaný vlk sedne doma jen tak do obýváku s kytarou a zavzpomíná po časech dávno minulých. Někdy u toho teskní, jindy se s nostalgií pousměje, jindy si přece jen trochu vzpomene, jak do toho ve dvaceti uměl pořádně šlápnout. Typickým příkladem nostalgií protknuté skladby je titulní „Exile“, která zní jak od delty Mississippi, možná až z dob legendárního Roberta Johnsona. Jako protipól k ní stojí optimističtější skladby typu „Deep In Your Heart“ nebo „Little Boy Running“, které Bell staví na titěrných tónech své kytary.
Na stařičký rokenrol se ale také přece jen zavzpomíná, když jeho klasický rytmus, ostře otáčející kormidlo do padesátých let, otevře skladbu „Rip It Up“, aby Bell ukázal, že on tenkrát u toho taky byl. Nakonec přece jen dojde i na hardrockovější ozvěnu, když v „Concrete Jungle“ kytarista trochu přiostří zvuk svého nástroje, který ale přece jen nechce opustit bluesovou špínu, a proto do hardrockových kořenů implantuje i trochu šedesátkové psychedelie. Nejdojímavější je ale Bell na samém konci desky, kdy vytáhne skladbu „Song For Gary“. Komu je tahle věc věnována, asi netřeba připomínat. Vždyť přece jen oba byli z Belfastu…
„Exile“ je deska od zasloužilého rockera pro zasloužilé rockery. Dvacetiletí, kteří se k ní (určitě nedopatřením) dostanou, ji štítivě odloží jako něco zapáchajícího, pravěkého, ale kouzlo tohle album přece jen má. I když, jak už bylo zmíněno, neobsahuje žádný hit, žádnou vyloženě výraznou skladbu, ale nabízí blues rock ohlodaný až na kost v jeho nejčistší podobě. A od člověka, který hrát umí…
|
