„Makali jsme hodně usilovně na tom, abychom pro vás udělali desku, která bude mít hlavu a patu, která bude dospělá a která nás posune zase o kus dál. Přece jen kapel, který si můžou dovolit čtyřicet let hrát pořád stejný akordy jako AC/DC je fakt málo.“ Tak zněl status na oficiální facebookové stránce kapely Dymytry v rámci propagace singlu „Dej bůh štěstí“. Splnila skupina kritéria nastavená svým vlastním prohlášením?
Je to v našem státě nakonec pravidlem, že u kormidla jsou již několik desítek let ty samé stálice a pouze v pár případech se někomu podaří v tom zatuchlém českém rybníčku prosadit a uzmout si větší díl z pozornosti posluchačů. Za toho někoho se může dnes již směle považovat i banda Dymytry, přičemž na kolik je to zásluhou samotných muzikantů a na kolik záštitem „otcovských“ Arakain, si netroufám odhadnout. Fúze těchto dvou skupin dosáhla vrcholu v aktuálně již rozjetém druhém turné k novým deskám s několika společnými prvky (bubenické show, vzájemné covery, objednávkové písně k turné apod.) Tento aspekt přiblížení obou táborů má především nedozírné důsledky v samotné tvorbě a vyhnout se nelze ani srovnání novinek. Zatímco Arakain se podlazuje a čím dál více hraje na efekt, Dymytry si od českých thrashových legend půjčuje především zvonivé kytary a snahu o komplexnější strukturu písní. S vydáním obou alb spřátelených táborů je však nad slunce jasné, že žádné obrácení rolí se nekoná. Arakain stále drhne to svoje a např. „Král slunce“ strká celého „Agronauta“ svou tvrdostí a nekompromisností hravě do kapsy. Žák se sice snaží jít vyšlapanou cestičkou učitele, ale naráží hned v úvodu: Protheus totiž není Honza Toužimský.
Honza Toužimský má nejen mnohem větší hlasový rozsah a muzikálnost, ale také v zádech skladatelské bardy Jiřího Urbana se Zdeňkem Kubem, kteří napsat účinné riffy, zapamatovatelné melodie a poetické texty zkrátka umí. V Dymytry to podle všech tiskových zpráv a „making of“ videí funguje tak, že kytaristi vymyslí instrumentální část a Protheus si do hudby skládá pěvecké linky a píše texty. A to je dle mého názoru jádro problému nejen aktuální desky, ale skupiny celkově, protože Protheus instrumentální složce v drtivé většině případů skladatelsky ani pěvecky nestačí. V „Agronautovi“ (kdo ty názvy vymýšlí?) se sice s texty pohnulo od minulého „Homodlaka“ (ještě jednou – kdo ty názvy sakra vymýšlí?) kvalitativně nahoru, ale pořád se dokola omílají ta samá témata, mající společensko-politický nádech a u některých rýmů a slovních obratů se opět krvácí z uší a protáčí se panenky. Klidně se může stát, že patetické oslavování země a její obrana se v následující písni udupe tvrzeními, že nám vládne banda idiotů a sviní, co vydělává na nižší střední třídě. Zkrátka jde vidět, odkud vítr vane a kapele tak v konečném důsledku ani tu čistou pravdu bez obalu nevěříte, protože se jedná o oportunistický přístup a ukázku populismu. Jednoduše se smíchají všechna aktuální témata dohromady a vytvoří se mix textů, který jde naproti svému až moc dobře naslouchajícímu stádu skalních fanoušků.
Abych jen nehanil, Dymytry se na nové desce vytáhli v pomalejších polohách a jak „Kniha života“, tak hlavně „Hrad z písku“ jsou věci, které se velmi dobře (až na pár krkolomných textových výjevů v mezihrách) poslouchají. Průšvih začne v okamžiku, kdy si vlastně uvědomíte, že byste dle dostupných informací měli poslouchat „psy-core“ od maskovaných členů kapely. Jasně, chápu, že se na koncertech vytvoří zpětná vazba, která má velký dopad na psaní budoucích věcí, ale udělat z metalových postupů ostřejší big beat či hardrock podpořený texty někde mezi úrovní Škworu a Ortelu, to mi nepřijde úplně jako košer. Snaha nacpat do fanoušků co nejvíce zapamatovatelných melodií v refrénu je víceméně účel každé druhé kapely - „Agronautovi“ se to vesměs daří (titulní věc, „Nahrabat“, „Dej bůh štěstí“), ale i zde se jde za čáru a veškeré popěvky typu „óóó“ („Věrní zůstaneme“), „nanana“ („Slovanské tance“) nebo „hej, hej“ („Duše bojovníka“) otravují a celý materiál sráží zase do vod neupřímnosti a lacinosti. Pokud bychom mezi prezentaci kapely a nabízenou hudbu chtěli dát rovnítko, nevznikne mi jiný výsledek než klamavá reklama či falešný marketing.
Když se vrátím k úvodnímu tvrzení, kapela na nové fošně vlastně stanovená kritéria dodržela. Deska hlavu a patu má, dospělejší je (skladatelské zlepšení, využití jiných nástrojů) a posunuje Dymytry zase blíž k českému bigbeatovskému folklóru (a možná k zápisu v další aktualizované verzi „Já, písničky“). Problém je, že kapela tuto propracovanou strategii (doslova) maskuje za něco, co není. Několikaleté příkladné pracování s fanouškovskou základnou zkrátka začíná přinášet kýžené ovoce a já jen počítám dny, kdy se kapela rozhodne odhodit masky, aby byla blíž své „Dymytry rodině“ a všichni si mohli pěkně nahlas zanadávat, jak moc je na hov*o žít v našem státě a že politici jsou do jednoho neupřímná úlisná verbež, která vysává pracující lid. Ale znáte to, zamést by si měl každý nejdřív před vlastním prahem…
|
