Vladivojna La Chia je jednou z nejzajímavějších postav současné tuzemské scény. Její nesmírná činorodost a tvůrčí mnohovrstevnatost ji v průběhu loňského roku přivedla také na metalová kolbiště, kde s kapelou Vladivojsko vydala debut "Hořící hlavy". Bylo by ovšem hříchem nevyužít vzácnou možnost rozhovoru a omezit se pouze na otázky týkající se tohoto počinu. Na přetřes tak přišla témata filozofická, ekologická, ale také čistě osobní.
Na začátku tě poprosím o krátké představení kapely a anabázi jejího vzniku. Je pravda, že šlo víceméně o šťastnou shodu náhod?
Nuže, v současnosti, a doufám až do nejkonečnější a nejčernější smrti, budeme ve Vladivojsku jen my čtyři. Tedy já, Tomáš Kryl, což je dvacetiletý úžasný kytarista, o něco málo starší basák a student jaderné fyziky Gody a náš nový člen a mistr ve svém oboru, bubeník Luboš Pavlík.
Kluky jsme potkala, když mě po jedné zkoušce divadelního představení, ke kterému jsem skládala muziku, přivedla herečka Tereza Brodská na jejich zkoušku. V prvopočátku jsem prostě jen třem ušákům Tomymu, Godymu a Martinovi (ex bubeník) chtěla pomoci s jejich repertoárem a třeba jim jen zprodukovat desku. Pak jsem ale ucítila, že ti kluci mají v sobě velký drive a skladatelský potenciál a že bych s nimi ráda založila Vladivojsko, ve kterém bych fungovala už jako frontman.
S tím souvisí další dotaz. Řada recenzentů vidí Vladivojsko téměř jako „one woman project“, v němž je zbytek osazenstva vsazen do pozice jakýchsi pěšáků. Mám takový dojem, že s tímto posudkem budeš těžko souhlasit…
To je opravdu velmi mylná představa. Já si myslím, že teď ve fázi, v jaké jsme, právě s Lubošem, všichni velmi rychle pochopí, jak se věci mají. Že za mnou nestojí žádní pěšáci, ale výborní hudebníci. Tomáše považuji za nesmírně talentovaného a precizního kytaristu a skladatele. Gody je zase velmi zvláštní figurka, která v sobě ukrývá nesmírný skladatelský potenciál a díky tomu, že Luboš nahradil Martina a vstoupil do Vladivojska, se uzavřel kruh a rozzářil se tak, až mě to samotnou překvapuje a trochu i děsí. Je to až moc ideální. (smích) Nicméně se nechci rouhat, jsem teď v profesním životě opravdu šťastná.
Náplň debutového alba „Hořící hlavy“ je z velké části metalová, kdo má na takovém vyznění hlavní podíl? A s jakou intenzitou vůbec proudí tento žánr ve tvé krvi? Máš nějaké oblíbené metalové kapely?
Já zásadně vycházím z nápadů kluků. Ti jsou příčinou toho, že se věnuji tomuto žánru a že mě takto strhnul. Já funguju v kapele tak, že jejich nápady jaksi zaranžuji, aby mi seděly se zpěvovou linkou a s texty, které si na jejich motivy vytvářím. Takže hlavní podíl na metalu má Tomáš s Godym. Je pravda, že moje stará mateřská kapela Banana, se kterou jsem zpívala od devatenácti, byla také velmi tvrdá a prostě já tu tvrdou polohu v hudbě potřebuji. Bez ní se cítím neúplná. Mám moc ráda Korn, System Of A Down, Salefald, Rammstein, Ghost, Animals and Leadres, Tesseract.
S Vladivojskem celkem hojně koncertujete, jak publikum reaguje na vaši hudbu?
Lidé jsou velmi překvapení, v dobrém. Náš první koncert proběhl někdy v červnu 2015, takže kapela prošla za velmi krátkou dobu velmi rychlým vývojem. Na prvním koncertě ještě basista zvracel za aparát. (smích)
Jak se v současné době jeví budoucnost Vladivojska? Přemýšlíte třeba už nyní o dalším albu?
No jasně! Máme už deset písní. Nové album bude daleko konceptuálnější a propracovanější než to první, protože každá píseň, každý text se odkazuje k jednomu určitému filmu. Vybírám si filmy, které mě nějakým způsobem inspirují a většinou jde o kultovní horory, ale i thrillery, dramata a fantasy. V textech se snažím buď zachytit silný příběh filmu, nebo třeba jen určitou část, která má v sobě nějaký přesah a odkaz, ve kterém stojí za to se rochnit. Některé texty se snažím posunout a propojit se zacílením na společenskou kritiku, která je pro Vladivojsko důležitá. Někde mi naopak stačí jen použití nadsázky a vtipu. Kluci mají skvělé hudební nápady. Bubeník už teď pracuje na barvách a rytmech a kluci promakávají riffy. Bude to zase o level dál než "Hořící hlavy", které ale vznikly za obrovské euforie.
Nemáš ráda označení své tvorby jako „alternativní“, mně osobně ale tato škatulka přijde jako nejjasnější vyjádření jakési opozice proti bezduchému střednímu proudu. Jak bys ty osobně popsala své dosavadní počínání na tuzemské scéně?
No snažím se opravdu dělat hudbu, která vychází hluboko ze mě. Taky už jsem za ty roky pochopila, že prostě já kompromisy dělat moc neumím. Když mi něco nesedí, tak to prostě nemohu dělat. Vedle Vladivojska se věnuji i své křehké intimní sólové tvorbě a pak hojně filmové a divadelní muzice, která mě nesmírně inspiruje a naplňuje. Takže mé dosavadní počínání na tuzemské scéně je, řekla bych, šťastně rozpučené. (smích)
Pokud se bavíme o mainstreamu, je u nás vůbec v současnosti nějaký „rádiový“ interpret, jehož bys mohla s klidným svědomím doporučit?
No já tomu rádiu zas tolik nedám, takže vlastně nevím.
Tvé texty neoddělitelným způsobem kompletují výsledný zážitek. Kde pro ně čerpáš inspiraci a jaké vnitřní rozpoložení je pro jejich psaní nejideálnější?
Texty k Hořícím hlavám vznikly paradoxně velmi rychle! Měsíc jsem ležela se zápalem plic a kluci mi posílali svoje nápady a já je pěkně v posteli aranžovala a rovnou psala zpěvové linky. Dá se říci, že mi to tenkrát hodně pomohlo se z toho ležení nezbláznit. Obecně se ale snažím žít tak nějak plně a vnímavě k okolí i sobě. To je největší inspirace.
V lyrice písně „Bacha, vysavač!“ je mimo jiné možné vystopovat kritiku samozvaných duchovních kazatelů a jejich manipulaci s důvěřivou lidskou masou. Sám to nazývám duchovním snobismem, který parazituje na nutnosti odklonu od materiálního (egoistického) smýšlení, což hodně lidí správně cítí, pouze neví, jak na to. A právě proto snadno skočí na špek podobným „šamanům“, přičemž se díky náhlé duchovní osvětě začnou cítit „nadřazeni“ nad ostatními. Bylo něco podobného skutečně motivací k napsání textu ke zmíněné skladbě?
Já mám k duchovní věcem veliký respekt. Sama jsem byla jednu dobu docela ponořená v duchovní literatuře a snažila jsem se najít odpovědi na některé otázky. Ovšem na rozdíl od pseudokazatelů si duchovno nesu v sobě, neventiluju ho ven.
Snažím se v textech být kritická ke společnosti, takže i k sobě samé. Jsem součástí téhle společnosti v dobrém i zlém. Velmi mě otravují rádoby duchovní citace na sociálních sítích. Přijde mi to dost hloupé. Stejně jako neustálé používání slova pokora a láska. Pokoru a lásku si v sobě buď nesete a nebo ne. Není třeba o tom mluvit. Inspirujte lidi tím, jací jste a tím, čemu věnujete svůj čas, ne tím, že budete neustále moralizovat a dělat ze sebe lepšího člověka. Proč?
V textech Vladivojska nejednou zazní i slůvko „přítomnost“. Její správné prožívání je rovněž vypichováno různými duchovními mistry, nejmarkantněji o ní zřejmě píše Eckhart Tolle ve svých knihách, jako např. „Moc přítomného okamžiku“. Čteš podobné věci nebo čerpáš čistě ze svých prožitků?
Spíš čerpám ze svých prožitků a inspirací. Duchovní a filozofickou literaturu jsem nečetla už dlouho. Asi bych u toho teď usnula. Nicméně, je v mém životě člověk, který mě už několikrát probral, když jsem se ztrácela. Proto, jak už jsem se zmínila v předchozí otázce, mám k duchovnu opravdu velký respekt. Jsou na světě bohem a vesmírem políbené bytosti, které mají dar otevírat lidem oči, když vy sami jste na scestí nebo uzavření a pokud nemáte to štěstí, že si vás sami najdou, nebo vy je, tak odpovědi na své otázky opravdu můžete najít v knihách. Správných knihách.
Jaká je tvoje životní filozofie, jež ti pomáhá „ustát“ malinko chaotický stav této planety, ať už mluvíme o globálních či přímo lidských záležitostech?
Nevím. Pokaždé když mám pocit, že jsem na nějakou tu životní filozofii přišla, mi život ukáže druhou stranu mince. Chaos tu podle mě byl nějakým způsobem vždy. Lidi sami o sobě jsou prostě vrtkavé a nestálé bytosti. Jen těžko se prosazují skutečně hodnotné vize, něco, co opravdu pohne věcmi k lepšímu, protože to chce dlouhodobý proces a stačí, když se během pár let vystřídá několik vlád s různými politickými programy a vše jde vniveč. V tomto ohledu opravdu musíme měnit věci sami svým každodenním přístupem.
V tvé tvorbě je patrné prolínání různých energií, pocit neoddělitelnosti od ostatních věcí, sounáležitost s přírodou. Angažuješ se i v ekologické rovině (např. skladba „Bojkotuj palmový olej“), myslíš, že v tomto ohledu ještě má lidstvo šanci na záchranu nebo už jsme definitivně překročili únosné meze?
Měli bychom začít pomalu napravovat škody, které jsme způsobili a vedle toho bychom měli zásadně rozvíjet a podporovat různé vesmírné programy, protože jednou budeme nevyhnutelně potřebovat žít jinde.
Obory jako věda, vesmír a životní prostředí by měly být nad vším, i nad kulturou.
V „Elektrickém smogu“ zase poukazuješ na věci jako mobily, internet apod., díky kterým sice máme vše jako na dlani, zároveň se ale jeden druhému stále více odcizujeme. Za jak velký problém to považuješ a myslíš, že je dnes vůbec možné ze spárů technologií uniknout?
Asi by bylo už trochu proti přirozenosti utíkat od technologií. Doufám, že se nikdo nechce vracet do jeskyní. Já určitě ne. Nicméně cítím to na sobě jak jsem prosáklá tím elektrickým smogem. Jsem stejným otrokem technologií jako ostatní. Bohužel. Nejsem v ničem dál. Sice si to uvědomuji a umím o tom psát, ale nejsem schopna se některých věcí vzdát. Pracuji v tomto na sobě ale.
Jak se díváš na stahování hudebních nahrávek z internetu? Je to něco, co ti nedá spát, nebo jsi s tím smířená jako s realitou, se kterou se – zatím – nedá nic dělat?
Asi jsem už smířená. Možná je to tím, že mě uklidňují fanoušci, co si kupují desky na koncertech.
Jak už jsi zmínila, skládáš také filmovou hudbu (např. Nevinnost, režie Jan Hřebejk). Jako filmový fanoušek se musím zeptat, zdali pracuješ na nějakém novém snímku?
Teď dokončuji hudbu k úžasnému filmu režisérky Marty Novákové "8 hlav šílenství". Je to příběh ruské básnířky Anny Barkovové, která strávila téměř 22 let v sibiřských gulazích. Pak mě čeká krásný dokument "Můj skřítek se jmenuje Resmay", divadelní představení "Kaltesland" pro činohru v Ústí a třídílný dokument pro Českou televizi "Čechoslováci v Gulagu".
Vím, že je pro tebe při psaní písní nesmírně důležitá tvůrčí svoboda. Vyskytla se v minulosti nějaká situace, kdy jsi byla nucena ustoupit „vyššímu“ záměru nebo jsi při spolupráci s ostatními tvůrci (třeba právě režiséry) nalezla jen a pouze porozumění a soulad?
Ano, občas člověk musí ustoupit vyššímu záměru režiséra, protože v tomto oboru je režisér generál, ale nikdy jsem nešla přes sebe. Beru to jako přirozené a snažím se režisérovi vždy vyjít maximálně vstříc.
Jsi nesmírně tvůrčí osobnost, u které vypadá, že je neustále v jednom kole. Jak tedy trávíš svůj určitě vzácný volný čas?
No, nejraději opouštím Prahu a jedu na nějaké pěkné, ideálně historické místo. Využít volný prostor opravdu přínosně je něco, čemu se učím. Jsem na začátku cesty. Chtěla bych strašně moc jezdit na koni, cvičit jógu, meditovat apod.. Nic z toho ale nedělám a to mě štve.
Děkuji za rozhovor!
|
